ECLI:CZ:US:2009:4.US.1306.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1306/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Petrská 12, Praha 1, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - nečinnosti Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 47 T 2/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 5. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal ochrany před nečinností Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 47 T 2/2009.
Stěžovatel v návrhu uvedl, že byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 4343/2007 ze dne 11. 10. 2007 vzat do vazby, v níž se nacházel i v době podání ústavní stížnosti. Dne 4. 2. 2009 podal státní zástupce v trestní věci stěžovatele obžalobu u městského soudu a dne 5. 3. 2009 se u tohoto soudu konalo neveřejné zasedání za účelem rozhodnutí o dalším trvání vazby, v jehož rámci podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce ústně do protokolu žádost o propuštění z vazby. Do dne podání ústavní stížnosti nebylo stěžovateli oznámeno ani rozhodnutí soudu ve smyslu §71 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") ani rozhodnutí o jeho žádosti ve smyslu §72 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel měl proto důvod se domnívat, že žádné takové rozhodnutí přijato nebylo a tedy že byl ve vazbě držen protiprávně, a to ode dne 7. 3. 2009, kdy uplynula zákonná třicetidenní lhůta dle §71 odst. 5 trestního řádu. Neoprávněným omezením osobní svobody stěžovatele mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel v této souvislosti odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě pak na nálezy sp. zn. IV. ÚS 157/03, IV. ÚS 385/03 a IV. ÚS 482/03. Stěžovatel dále konstatoval, že k porušení jeho ústavně zaručených práv by došlo i v případě, že by rozhodnutí o prodloužení vazby, resp. o žádosti o propuštění z vazby, sice bylo přijato, ale nebylo by mu po dobu více než dvou měsíců oznámeno. V takovém případě by mu městský soud fakticky znemožňoval podat proti takovému rozhodnutí opravný prostředek a současně by nepřípustně prodlužoval lhůtu tří měsíců stanovenou v §71 odst. 6 trestního řádu, resp. lhůtu pro opětovné podání žádosti o propuštění z vazby. Porušil by tak ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Miragall Escolano a další proti Španělsku. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že městský soud svou nečinností ve věci vedené pod sp. zn. 47 T 2/2009, spočívající v tom, že v době od 5. 2. 2009 do 6. 3. 2009 nerozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě či o jeho propuštění z vazby dle §71 odst. 5 trestního řádu, in eventum v tom, že stěžovateli takové rozhodnutí nedoručil, porušil jeho výše vypočtená ústavně zaručená práva (bod I.), dále že městský soud svou nečinností ve věci vedené pod sp. zn. 47 T 2/2009, spočívající v tom, že v době od 6. 3. 2009 do 18. 5. 2009 nerozhodl o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby dle §72 odst. 3 trestního řádu, in eventum v tom, že stěžovateli takové rozhodnutí nedoručil, porušil výše vypočtená ústavně zaručená práva (bod II.), pročež se městskému soudu zakazuje pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatele a přikazuje se mu propustit stěžovatele na svobodu (bod III.).
Stěžovatel dále doplnil svou ústavní stížnost přípisem ze dne 3. 6. 2009, v němž oznámil, že mu bylo dne 19. 5. 2009 doručeno usnesení městského soudu sp. zn. 47 T 2/2009 ze dne 5. 3. 2009, dle nějž byl společně s dalšími spoluobviněnými ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel zdůraznil, že předmětné rozhodnutí obdržel až po uplynutí sedmdesátipěti dnů od data jeho vydání, což vzbuzuje důvodnou pochybnost o tom, zda soud skutečně rozhodl v zákonné třicetidenní lhůtě, tzn. do 6. 3. 2009. Krom toho, nebylo-li rozhodnutí stěžovateli včas oznámeno, má tato skutečnost z jeho hlediska stejné důsledky, jako kdyby nebylo vůbec vydáno. Pochybení městského soudu, který své rozhodnutí včas nedoručil, nelze přičítat stěžovateli k tíži. Stěžovatel dále rozšířil svou ústavněprávní argumentaci v tom smyslu, že v důsledku nečinnosti městského soudu došlo rovněž k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť lhůta pro urychlené rozhodnutí soudu ve smyslu tohoto ustanovení končí až doručením příslušného rozhodnutí, jestliže toto bylo přijato za nepřítomnosti stěžovatele (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Koendjbiharie proti Holandsku), přičemž v projednávané věci požadavek urychleného projednání zjevně naplněn nebyl. Uvedený článek byl ze strany městského soudu porušen i tím, že tento doposud nerozhodl o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, čímž zamezil efektivnímu uplatnění mechanismu soudní kontroly zákonnosti a odůvodněnosti vazby (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Baranowski proti Polsku a Rehbock proti Slovinsku). Stěžovatel tedy doplnil petit ústavní stížnosti tak, že tento zahrnoval i porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Pochybení stěžovatel spatřoval i na straně Vazební věznice Praha Pankrác (dále jen "vazební věznice"), jež měla povinnost ověřit, zda existuje zákonný podklad pro jeho další setrvání ve vazbě i po dni 6. 3. 2009. Jak vyplynulo z odpovědi na dotaz právního zástupce stěžovatele ze dne 22. 5. 2009, ani vazební věznice neměla k dispozici usnesení městského soudu sp. zn. 47 T 2/2009 ze dne 5. 3. 2009, přesto zůstala nečinná. Za situace, kdy neobdržela rozhodnutí o prodloužení vazby ani příkaz k propuštění, měla přitom vazební věznice právní povinnost informovat soud o porušení zákona, této povinnosti však nedostála a i v důsledku jejího pochybení byl stěžovatel zkrácen ve svých ústavně zaručených právech. Stěžovatel proto navrhl, aby byla vazební věznice považována za vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, Ústavní soud si proto za účelem posouzení její důvodnosti vyžádal vyjádření městského soudu.
Městský soud konstatoval, že o prodloužení vazby stěžovatele dle §71 odst. 5 trestního řádu rozhodl při neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2009, jak vyplývá z příslušného protokolu, přičemž je pravdou, že usnesení o prodloužení vazby bylo stěžovateli doručeno dne 19. 5. 2009. V protokolu naopak není uvedeno, že by stěžovatel či jeho obhájce podal žádost o propuštění z vazby, stěžovatel toliko vzal zpět stížnost proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZV 225/2007 ze dne 14. 1. 2009. V závěru městský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Na výše uvedené vyjádření reagoval stěžovatel přípisem ze dne 7. 7. 2009, v němž rovněž vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále podotkl, že jak z protokolu o neveřejném zasedání ze dne 5. 3. 2009, tak z usnesení městského soudu sp. zn. 47 T 2/2009 ze dne 5. 3. 2009 je patrno, že stěžovatel prostřednictvím svého obhájce o propuštění z vazby požádal. Ve zbytku stěžovatel odkázal na obsah svých předchozích podání.
III.
Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv.
Ústavní soud vycházel při posouzení ústavní stížnosti z následujícího skutkového stavu: Dne 5. 2. 2009 byla městskému soudu v trestní věci stěžovatele doručena obžaloba ze dne 4. 2. 2009. Dne 5. 3. 2009 městský soud v neveřejném zasedání po slyšení všech obviněných vydal usnesení sp. zn. 47 T 2/2009, jímž dle §71 odst. 5 trestního řádu rozhodl, že se stěžovatel a ostatní spoluobvinění ponechávají ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu a současně že se dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijímá písemný slib obviněného A. P. Stěžovatel v této souvislosti namítal, že s ohledem na velký časový odstup mezi datem uvedeným v rozhodnutí a dnem jeho oznámení, lze pochybovat o tom, zda bylo rozhodnutí skutečně vydáno v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě. K této námitce Ústavní soud uvádí, že má na základě protokolu o neveřejném zasedání ze dne 5. 3. 2009 za prokázané, že předmětné rozhodnutí bylo skutečně vydáno tohoto data. Ostatně jelikož se neveřejné zasedání konalo právě za účelem rozhodnutí o dalším trvání vazby, bylo by nelogické, kdyby po slyšení obviněných nebylo přistoupeno k vydání příslušného rozhodnutí. Ústavní soud rovněž zjistil, že v protokolu o neveřejném zasedání nebylo zachyceno žádné vyjádření stěžovatele ani jeho obhájce, které by bylo možno považovat za žádost o propuštění z vazby ve smyslu §72 odst. 3 trestního řádu. Městský soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že právní zástupci obviněných požádali o jejich propuštění na svobodu, nicméně tuto větu je třeba chápat jako rekapitulaci stanoviska obhájců k dalšímu prodloužení vazby obviněných a nikoliv jako samostatnou žádost. Za těchto okolností přisvědčil Ústavní soud tvrzení městského soudu, že stěžovatel ani sám ani prostřednictvím svého obhájce žádost o propuštění z vazby nevznesl. Usnesení městského soudu sp. zn. 47 T 2/2009 ze dne 5. 3. 2009 bylo stěžovateli doručeno dne 19. 5. 2009, jak shodně potvrdili účastníci řízení.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Ústavní soud opodstatněnost ústavní stížnosti. Především je třeba konstatovat, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby ve smyslu §72 odst. 3 trestního řádu, proto v části, v níž byla namítána nečinnost městského soudu při rozhodování o takové žádosti (bod II. petitu ústavní stížnosti), považoval ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Co se týče rozhodování soudu ve smyslu §71 odst. 5 trestního řádu, stěžovatel svou ústavní stížností brojil proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné správy, spočívajícím v tom, že městský soud nevydal v zákonné lhůtě rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě, eventuelně, že toto rozhodnutí stěžovateli neoznámil. Dle §71 odst. 5 trestního řádu je soud povinen nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba nebo kdy mu byl doručen spis na základě rozhodnutí o postoupení nebo přikázání věci obviněného, který je ve vazbě, rozhodnout, zda se obviněný ve vazbě ponechává, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu. Vzhledem k tomu, že obžaloba byla Městským státním zastupitelstvím v Praze podána dne 5. 2. 2009 a rozhodnutí o prodloužení vazby bylo vydáno dne 5. 3. 2009, byla zákonná lhůta stanovená v §71 odst. 5 trestního řádu dodržena. Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit stěžovateli ani v té části ústavní stížnosti, v níž namítal, že městský soud příslušné rozhodnutí nevydal včas.
Jelikož, jak plyne z výše uvedeného, rozhodnutí o prodloužení vazby stěžovatele bylo vydáno v zákonné lhůtě, směřovala ústavní stížnost fakticky toliko proti průtahům při doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. V této souvislosti je třeba podotknout, že se Ústavní soud neztotožnil s názorem stěžovatele, že situace, kdy soud ve stanovené lhůtě nerozhodl o prodloužení vazby a situace, kdy takové rozhodnutí toliko neoznámil obviněnému, jsou co do právních následků totožné. V prvém případě postrádá další setrvání obviněného ve vazbě právní podklad, neboť nedošlo k zákonnému prodloužení vazby, proto je nutno zásah do práv obviněného odstranit jeho propuštěním na svobodu. V případě druhém naopak zákonný podklad pro setrvání stěžovatele ve vazbě existuje, nicméně v řízení dochází k průtahům, jež se negativně projevují ve stěžovatelově právní sféře a jež je třeba odstranit. To znamená, že petit, korespondující takovému zásahu, obsahuje zákaz v pokračování porušování ústavně zaručených práv stěžovatele a příkaz neprodleně doručit písemné vyhotovení usnesení, nikoliv příkaz propustit stěžovatele na svobodu.
Dle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Dle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu v případě, že předmětem ústavní stížnosti byl jiný zásah orgánu veřejné moci, zakáže Ústavní soud příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Z takto vymezené kompetence Ústavního soudu vyplývá, že je-li předmětem ústavní stížnosti jiný zásah orgánu veřejné moci, disponuje Ústavní soud prostředky k jeho odstranění toliko tehdy, jestliže se jedná o zásah aktuální, tzn. jeho následky doposud trvají. Dle sdělení účastníků řízení se však stal zásah, v němž stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv, v době rozhodování o ústavní stížnosti, resp. již v den, kdy byla ústavní stížnost Ústavnímu soudu doručena, neaktuálním, neboť stěžovatel dne 19. 5. 2009 obdržel usnesení městského soudu sp. zn. 47 T 2/2009 ze dne 5. 3. 2009.
Ústavní soud se na základě učiněných zjištění ztotožnil s námitkou stěžovatele, že městský soud nepostupoval v souladu s §71 odst. 1 trestního řádu, který ukládá orgánům činným v trestním řízení vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením, a že svou nečinností spočívající v průtazích při doručování usnesení sp. zn. 47 T 2/2009 ze dne 5. 3. 2009 bránil stěžovateli ve využití opravného prostředku a oddaloval další rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě dle §71 odst. 6 trestního řádu, neboť obě tyto skutečnosti jsou vázány na okamžik doručení rozhodnutí, resp. v případě rozhodování dle §71 odst. 6 trestního řádu na jeho právní moc. Městský soud tak zkrátil stěžovatele na jeho ústavně zaručených právech, vyplývajících z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy a toto je mu třeba důrazně vytknout. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že v okamžiku, kdy zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, proti němuž ústavní stížnost směřovala, přestal být aktuálním, tzn. předmětné usnesení bylo stěžovateli doručeno, může Ústavní soud porušení jeho ústavně zaručených práv toliko konstatovat, neboť jinými prostředky nápravy nedisponuje.
Z takto vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností již bylo nadbytečné zabývat se návrhem na vstup vazební věznice do řízení v pozici vedlejšího účastníka.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu