ECLI:CZ:US:2009:4.US.1321.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1321/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. F. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Hrdinou, advokátem se sídlem Slovinská 52, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 526/2008-77 ze dne 10. 2. 2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 12 C 107/2008-51 ze dne 9. 9. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 5. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním advokáta ze dne 30. 6. 2009, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejich příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") č. j. 12 C 107/2008-51 ze dne 9. 9. 2008 bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatele proti žalované České spořitelně, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), o zaplacení částky 12 710,50 Kč s příslušenstvím tak, že se řízení co do částky 560,50 Kč zastavuje (výrok I.) a co do částky 12 150,- Kč se žaloba zamítá (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 15 Co 526/2008-77 ze dne 10. 2. 2009 výrok II. a III. rozsudku obvodního soudu jako věcně správný potvrzen. Žádný z účastníků neměl nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy namítal, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jeho žaloba nebyla projednána v souladu s procesními předpisy. Obecné soudy se spokojily toliko s formálním zjištěním, že vedlejší účastnice vydala obchodní podmínky, ale již nezkoumaly, zda s nimi byl stěžovatel fakticky seznámen. Přitom právě tato skutečnost měla pro posouzení věci zásadní význam, neboť prokázalo-li by se, že stěžovatel s obchodními podmínkami a s ceníkem seznámen nebyl, mohl být ve sporu úspěšný. Obecné soudy měly proto v této souvislosti stěžovatele vyzvat k předložení dalších důkazů. Stěžovatel dále poukazoval na skutečnost, že obecné soudy v důsledku nesprávného právního posouzení neprovedly navrhovaný důkaz výpisem z účtů a nezabývaly se ani otázkou platnosti předmětné smlouvy. Za těchto okolností nemohly dle názoru stěžovatele řádně posoudit, zda a v jaké výši byla jeho pohledávka oprávněná. V důsledku neúspěchu ve sporu se majetek stěžovatele nezvětšil o žalovanou částku, ač se o ni zvětšit měl, čímž došlo rovněž k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu č. j. 15 Co 526/2008-77 ze dne 10. 2. 2009 a rozsudek obvodního soudu 4 č. j. 12 C 107/2008-51 ze dne 9. 9. 2008 zrušil a aby mu přiznal právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, s výjimkou níže uvedenou byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal především porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jež spatřoval v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, resp. v nezohlednění všech rozhodných skutečností a v nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti je možno uvést, že rozsah dokazování byl v řízení před obecnými soudy omezen na skutečnosti rozhodné z hlediska hmotněprávního posouzení nároku, přičemž důkazy navrhované stěžovatelem a další skutečnosti, na něž poukazoval, byly v tomto ohledu buď nadbytečné (důkaz výpisem z účtů) nebo byly nepřípustně uplatněny až v odvolacím řízení (námitka, že stěžovatel nepodepsal smlouvu o sporožirovém účtu ze dne 2. 10. 1995). Co se týče samotného právního posouzení, dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele, podrobně a srozumitelně odůvodnily. Ústavní soud podotýká, že obecné soudy se vypořádaly jak s otázkou platnosti smlouvy o sporožirovém účtu ze dne 2. 10. 1995, tak s námitkou, že stěžovatel nebyl seznámen se sazebníkem banky, resp. s cenami za poskytnuté služby. Ústavní soud neshledal, že by interpretace relevantních ustanovení občanskoprávních a obchodněprávních předpisů provedená obecnými soudy vybočila z mezí ústavnosti, nepříslušelo mu proto jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené toliko na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, a to v obdobném rozsahu jako v řádném opravném prostředku, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud rovněž poznamenává, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadl rozhodnutí obecných soudů en bloc, ve vztahu k výroku I. rozsudku obvodního soudu však byla ústavní stížnost nepřípustná, neboť tento výrok nebyl napaden odvoláním a stěžovatel tak ve vztahu k němu nevyčerpal všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Výše uvedené uvádí Ústavní soud toliko pro úplnost, neboť z odůvodnění ústavní stížnosti nevyplývalo, že by stěžovatel měl v úmyslu brojit i proti tomuto výroku.
Dle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Dle §62 odst. 4 téhož předpisu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Byla-li ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nepřipadá aplikace výjimky uvedené v §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v úvahu, a stěžovatel proto nemá nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu