ECLI:CZ:US:2009:4.US.1347.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1347/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. J. S., zastoupené JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem, AK se sídlem Antonína Slavíka 7, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 3. 3. 2009 čj. 68 To 72/2009-700 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 2. 2009 čj. 4 T 221/2008-690 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označených usnesení obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto, že samosoudce Okresního soudu v Přerově Mgr. Jiří Barbořík není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného v její trestní věci pod sp. zn. 4 T 221/2008.
Z ústavní stížnosti a napadených usnesení k ní připojených vyplynulo, že proti stěžovatelce je vedeno trestní řízení, v jehož průběhu Okresní soud v Přerově obdržel přípis od JUDr. K. S. K., ve kterém pisatelka sdělila, že je sestřenicí soudce Barboříka a že má za to, že tato okolnost ve spojení s dalšími skutečnostmi brání nestrannému rozhodnutí v meritu věci. Po seznámení se s obsahem tohoto přípisu uplatnila stěžovatelka námitku podjatosti soudce s poukazem na existenci objektivní možnosti absence jeho nestrannosti. Pro celkové posouzení věci se soudce Barbořík seznámil s trestním spisem vedeným ve věci JUDr. S. K., ze kterého zjistil, že tato byla v lednu 1998 uznána vinnou a odsouzena za spáchání trestné činnosti (v důsledku čehož byla zbavena funkce soudkyně) a že stěžovatelka a její bývalý manžel vystupovali v této trestní věci v procesním postavení svědků. Soudce Barbořík přezkoumal námitku podjatosti vůči své osobě, shledal ji neopodstatněnou a usnesením ze dne 3. 2. 2009 se z vykonávání úkonů v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce nevyloučil. Připustil, že je bratrancem JUDr. S. K., uvedl však, že se se svojí sestřenicí od dětského věku nestýká, nikdy s ní o její trestní věci nehovořil a ke stěžovatelce, jejímu bývalému manželovi či k projednávané věci samotné nemá žádný vztah.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí soudu I. stupně zamítl. V reakci na stížnostní námitky stěžovatelky rozlišil jednak působení JUDr. S. K. na Okresním soudu v Přerově ve funkci soudkyně a okolnosti, za kterých byla této funkce zbavena, a jednak její příbuzenský vztah k soudci Barboříkovi. K první skutečnosti krajský soud konstatoval, že tato nemá na nestrannost rozhodujícího soudce vliv, neboť na Okresním soudu v Přerově v době působení JUDr. S. K. nepracoval a s trestní věcí jmenované neměl nic společného. Stran druhé skutečnosti krajský soud nepochyboval o soudcově vyjádření, že se se svojí sestřenicí od dětského věku nestýká, a odmítl konstrukci, že by důvodem jeho podjatosti mělo být zbavení JUDr. S. K. funkce soudkyně v důsledku jejího odsouzení na základě (křivé) svědecké výpovědi stěžovatelky. Krajský soud poznamenal, že JUDr. S. K. byla pravomocně odsouzena nikoli jen na základě svědecké výpovědi stěžovatelky, ale ve spojení s dalšími usvědčujícími důkazy, přičemž tvrzení o křivé výpovědi svědkyně nebylo objektivně prokázáno.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že obecné soudy nedostatečně hodnotily možnou podjatost soudce z objektivního hlediska, a v této souvislosti odkázala na kriteria výkladu pojmu nestrannosti soudu vyjádřené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 441/04 a sp. zn. I.ÚS 167/94 a pravidla k interpretaci práva na nestranný soud vyjádřená v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Chmelíř proti České republice. Stěžovatelka vytkla stížnostnímu soudu, že oddělil dvě spolu úzce související skutečnosti, které měl naopak hodnotit v jejich vzájemné souvislosti, a setrvala na tvrzení, že zná-li soudce okolnosti kauzy, v níž proti JUDr. S. K. svědčila, může být podvědomě ovlivněn, a to i když se s ní nestýká.
Po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a její přípustnosti Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud uvedl v nálezu III.ÚS 441/04 [publ. in Sb. n. u. sv. 36, str. 53 (61)], výklad pojmu nezávislého a nestranného soudu je jeho doménou, stejně jako je doménou Evropského soudu interpretace nezávislého a nestranného tribunálu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud ve shodě s judikaturou Evropského soudu ve své dosavadní rozhodovací praxi rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nález II.ÚS 105/01, tamtéž sv. 23, str. 11, nález II.ÚS 475/99, tamtéž sv. 16, str. 321), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. usnesení III.ÚS 26/2000, tamtéž, sv. 17, str. 365) či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález I.ÚS 722/05, tamtéž, sv. 44, str. 533-535). Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem (věc Chmelíř proti České republice) považuje za validní kriterium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem; za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci.
V projednávané věci vyplývaly stěžovatelčiny obavy týkající se nestrannosti soudu z blízkého příbuzenského poměru samosoudce k osobě (bývalé soudkyni), k jejímuž odsouzení stěžovatelka přispěla svojí svědeckou výpovědí. Při hledání odpovědi na otázku, zda jsou tyto obavy ospravedlnitelné z objektivního hlediska (subjektivní podjatost soudce neprojevil a stěžovatelka ji netvrdila), vycházel Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, z konkrétních okolností projednávaného případu, jejichž hodnocení podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud se však na rozdíl od krajského soudu nedomnívá, že není dána souvislost pravomocně skončené trestní věci JUDr. S. K. s jejím příbuzenským vztahem se samosoudcem Barboříkem. Skutečnost, že stěžovatelka v minulosti svědčila proti příbuzné soudce, který nyní rozhoduje v její věci, je pojítkem mezi oběma skutečnosti a na svém významu nabývá právě v její trestní věci. Nebyl tedy rozumný důvod k tomu, aby krajský soud tyto skutečnosti od sebe oddělil, což však neznamená, že jeho závěry o neexistenci důvodů pro vyloučení soudce ještě nemohou obstát.
Ústavní soud vzal v úvahu příbuzenský poměr soudce s JUDr. S. K., přičemž nemohl přehlédnout, že tento vztah postrádá intenzitu obvyklých rodinných kontaktů, neboť soudce se se svojí sestřenicí od dětského věku nestýká a nevybavuje si ani její fyzickou identitu. Dlouhodobá a setrvalá absence jakýchkoliv osobních styků ve spojení se skutečností, že JUDr. S. K. byla odsouzena a zbavena funkce soudkyně před více než deseti lety, vedlo Ústavní soud k zamyšlení, zda jsou tyto skutečnosti způsobilé vyvolat důvodnou obavu stěžovatelky, že soudce nebude přistupovat k její osobě nestranně. Pravidlem je, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že jeho vztah k věci či účastníkům dosáhl takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci či být schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Ústavní soud má však zároveň na paměti, že tzv. objektivní nestrannost nelze chápat tak, že by snad cokoli, co může vrhnout jen stín pochybnosti na nestrannost soudce, jej automaticky vylučuje jako soudce nestranného. Soudce není automat na rozhodování oproštěný od jakéhokoli světonázoru, subjektivních pocitů, sympatií či antipatií. Je vřazen do určitého sociálního prostředí a nemůže být od něj zcela izolován. Proto i Evropský soud přistupuje k této otázce realisticky a vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. Repík B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 126 a násl.). Ústavní soud má za to, že s ohledem na nulové osobní styky soudce se svojí příbuznou a dobu, která uplynula od jejího odsouzení, nelze důvodně předpokládat, že soudce je nebo bude při svém rozhodování veden motivací "poškodit" stěžovatelku a ve prospěch své rodinné příbuzné, kterou ani osobně řádně nezná, stěžovatelce po více než deseti letech "odplatit" její svědeckou výpověď. Jakkoliv se může stěžovatelka domnívat, že vůči ní JUDr. S. K. stále chová zášť, povaha a intenzita vztahu mezi ní a soudcem Barboříkem ke zpochybnění jeho nestrannosti nepostačuje.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při rozhodování o námitce podjatosti vykročily z ústavně právního rámce, kterým jsou vázány, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu