ECLI:CZ:US:2009:4.US.1365.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1365/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. T. Š. a MUDr. V. Š., zastoupených Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem advokátní kanceláře v Hradci Králové, Na Střezině 943, směřující proti výrokům I. a II. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2966/2007-90 ze dne 19. března 2009 a proti výrokům I., II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka Olomouc č. j. 12 Co 1178/2006-67 ze dne 20. března 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a po včasném odstranění vad splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ze spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 15 C 28/2006 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Přerově rozsudkem č. j. 15 C 28/2006-47 ze dne 10. října 2006 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") vyhověl žalobě stěžovatelů a uložil žalovaným J. Ch. a J. Ch. (dále jen "žalovaní") vyklidit blíže specifikovaný byt č. 3 v domě č.p. 103 v obci Rakov, a to do 15 dnů od zajištění náhradního bytu (výrok I.) a dále žalovaným uložil zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení 1.000,- Kč. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě-pobočka Olomouc rozsudkem č. j. 12 Co 1178/2006-67 ze dne 20. března 2007 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, aby žalovaní byli povinni vyklidit blíže specifikovaný byt č. 3 v obytném domě v obci Rakov č.p. 103 a vyklizený předat stěžovatelům se zamítá (výrok I.), stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalovaným na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 7.617,- Kč (výrok II.) a dále uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení částku 12.073,- Kč (výrok III.). Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 26 Cdo 2966/2007-90 ze dne 19. března 2009 (dále jen "rozhodnutí dovolacího soudu") zamítl (výrok I.), stěžovateli MUDr. T. Š. uložil povinnost zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.355,- Kč (výrok II.) a ve vztahu mezi stěžovatelkou MUDr. V. Š. a žalovanými nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjadřují nesouhlas se závěry odvolacího a dovolacího soudu, dle nichž žalovaným byl předmětný byt řádně přidělen (v souladu s ustanovením §154 odst. 1 občanského zákoníků ve znění účinném do 31. 12. 1991) a jim tak vzniklo právo osobního užívání tohoto bytu, které se posléze ze zákona transformovalo na jeho nájem. Dále poukazují na to, že odvolací soud změnil skutková zjištění procesního soudu aniž provedl dokazování a dovolací soud tato zjištění převzal. V těchto skutečnostech spatřují stěžovatelé zkrácení na jejich právech jako účastníků řízení i vlastníků nemovitosti.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované výroky rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], zejména principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
Ústavní soud zjistil, že v projednávané věci bylo před soudem prvního stupně provedeno dostatečné dokazování, opravňující i odvolací a dovolací soud rozhodnout. Na základě provedeného hodnocení důkazů odvolací soud vyvodil skutkové a právní závěry, které podrobně a řádně odůvodnil a v souladu s ust. 157 o.s.ř. uvedl, jakými úvahami se při posuzování věci řídil a jaké právní předpisy aplikoval. Dovolací soud dostatečně objasnil, z jakých důvodů se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, vypořádal se s námitkami stěžovatelů a své rozhodnutí též podrobně a naprosto dostatečně odůvodnil. Ústavní soud, nemaje rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu co vytknout, na tato pouze odkazuje.
Ústavní soud nad to konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Jejich shodné závěry, že žalobě na vyklizení bytu nebylo možno vyhovět, neboť žalovaným jako zaměstnancům JZD Mír Paršovice vzniklo v roce 1985 právo osobního užívání bytu (transformované později na nájem bytu), nelze rozhodně považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Ústavní soud uzavírá, že odvolací i dovolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry těchto soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu