ECLI:CZ:US:2009:4.US.1389.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1389/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Z.P., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, AK se sídlem Pellicova 8a, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2009 č. j. 44 Co 228/2008-55 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel, který v řízení vystupoval jako advokát žalobce, proti shora označenému usnesení odvolacího soudu, v němž spatřoval porušení práva vlastnit majetek, jež je mu garantováno ustanovením čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se rovněž domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v ustanoveních čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Pochybení, které ve svém důsledku vedlo k porušení jeho základního práva, spatřuje stěžovatel v tom, že Krajský soud v Brně (dále i jen "krajský soud" či "odvolací soud") při rozhodování o jeho odměně extrémně vybočil z mantinelů racionální interpretace a nevycházel z dostatečného množství důkazů. Stěžovatel upozorňuje zejména na fakt, že krajský soud analogicky aplikoval ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), při rozhodování o odměně advokáta. V důsledku tohoto svévolného postupu byla stěžovateli přiznána nižší odměna, než jaká mu přiznána být měla, což není z ústavněprávního hlediska přípustné.
Vadný je rovněž závěr soudu, že se stěžovatel domáhal spekulativního prospěchu, který mu zákon nezamýšlel poskytnout. Ze spisu je totiž dle stěžovatelova názoru zřejmé, za jaké úkony a na jakém základě odměnu požadoval. Stěžovatel se tedy domáhá toliko toho, co mu podle zákona náleží, což za spekulativní prospěch považovat nelze. Není možné akceptovat ani názor krajského soudu, že měl stěžovatel požádat o zproštění mandátu.
Stěžovatel dále upozorňuje, že se odvolací soud nezabýval hodnocením jím učiněných úkonů právních služeb; rozhodl přitom překvapivě a neposkytl stěžovateli možnost cokoli tvrdit či navrhovat důkazy.
Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V projednávané věci však Ústavní soud důvody opodstatňující jeho zásah neshledal, jelikož napadené rozhodnutí považuje za projev ústavně konformní a racionální interpretace práva. Ústavní soud se, pamětliv své shora nastíněné pozice, nevyjadřuje ke správnosti aplikace příslušných ustanovení zákonů upravujících určení odměny advokáta; konstatuje však, že odvolací soud při svém rozhodování nevybočil z mantinelů stanovených mu ústavním pořádkem, nýbrž toliko upřednostnil jednu z možných interpretací použitých pramenů práva. Krajský soud svůj závěr o potvrzení usnesení soudu prvního stupně dostatečně a řádně odůvodnil a důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí tedy není dán.
Skutečnost, že napadené usnesení obsahuje i materiální a kontextuální argumenty (např. úvahy o opodstatněnosti a vhodnosti postupu stěžovatele), nelze považovat za projev svévole, nýbrž za snahu o naplnění účelu interpretovaných právních norem; použití těchto argumentů je ostatně nutné již proto, že bylo aplikováno ustanovení §150 o. s. ř. Ústavní soud nadto dodává, že použití tohoto ustanovení nemělo za následek přiznání nižší odměny, než jakou stěžovateli přiznal soud prvního stupně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu