ECLI:CZ:US:2009:4.US.1394.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1394/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Praha 3, Libická 1832/5, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. července 2006 č. j. 7 C 25/2004-187, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. února 2007 č. j. 19 Co 845/2006-208 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009 č. j. 21 Cdo 2859/2007-234, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. května 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele obecné soudy v jeho právní věci nerespektovaly čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svoji ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 7 C 25/2004 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. července 2006 č. j. 7 C 25/2004-187 byla pro provedeném řízení stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni AVERSEN ENTERPRISES LIMITED (dále jen "žalobkyně") částku 1 000 000,- Kč s přísl. (výrok I.). Dále byl zamítnut návrh, aby soud určil, že právo zástavní dle zástavních smluv ze dne 9. srpna 1994 a 30. ledna 1995 k pozemkům v k. ú. Vrchlabí a dle souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele postoupením pohledávky ze dne 11. listopadu 2004, neexistuje (výrok II.). Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 28 779,- Kč (výrok III.). Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. února 2007 č. j. 19 Co 845/2006-208 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 19 342,- Kč. Dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. února 2009 č. j. 21 Cdo 2859/2007-234 odmítl a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 307,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle zrekapituloval průběh provedeného soudního řízení a namítal, že obecné soudy jednaly v rozporu se zákonem, neakceptovaly právo stěžovatele na rovnost v právech, postupovaly formalisticky, nedostatečně se vypořádaly se stěžovatelem vznesenými argumenty, neposoudily důsledně daný stav věci a nezajistili práva stěžovatele. Hodnocení provedených důkazů dle názoru stěžovatele neposkytuje dostatečnou oporu pro učiněné skutkové závěry a napadená rozhodnutí postrádaní přesvědčivé zdůvodnění. Stěžovatel současně na podporu svého tvrzení odkázal na řadu judikátů ať již Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatel uvádí námitky, které již uplatnil v provedeném soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Porušení uvedených principů v posuzovaném případě shledáno nebylo. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu