ECLI:CZ:US:2009:4.US.1407.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1407/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. F., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha, Bolzanova 1615/1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2005 č. j. 23 C 25/2005-58, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2007 č. j. 1 Co 43/2006-123 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2009 č. j. 30 Cdo 2905/2007-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. května 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 6 a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 25/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 4. března 2005 domáhala po žalované Vítkovické nemocnici, a. s. (dále jen "žalovaná") omluvy a zaplacení nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku ve výši 1 000 000,- Kč v souvislosti s tvrzenými fyzickými i psychickými následky v důsledku sterilizace provedené dne 10. října 2001. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. listopadu 2005 č. j. 23 C 25/2005-58 uložil žalované zaslat stěžovatelce dopis s omluvou a návrh na zaplacení nemajetkové újmy zamítl z důvodu jeho promlčení. K odvolání stěžovatelky i žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. ledna 2007 č. j. 1 Co 43/2006-123 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 5. března 2009 č. j. 30 Cdo 2905/2007-179.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména poukázala na závažnost zásahu do jejích ústavně zaručených práv s tím, že aplikací obecné promlčecí lhůty byla odepřena ochrana základním právům a důstojnosti stěžovatelky. Stěžovatelka namítala, že námitka promlčení, vznesená žalovanou, je v rozporu s dobrými mravy a dále tvrdila, že byla porušena její ochrana legitimního očekávání, neboť změna judikatury ve věci promlčitelnosti nároku na náhradu nemateriální újmy byla potvrzena až rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 520/06, III. ÚS 619/06 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále je "Evropský soud") ve věci Draon proti Francii.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly věcně správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a splnily své povinnosti tak, aby bylo vyloučeno porušení ochrany legitimního očekávání. Navíc skutečnost, že judikatura byla sjednocena právním názorem velkého senátu Nejvyššího soudu, který koresponduje s rozhodnutími obecných soudů, přináší zvlášť významné argumenty ve prospěch setrvání na vytvořeném právním základu. S ohledem na právě uvedené Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Skutečnost, že institut promlčení ve vztahu k žalovanému nároku na náhradu nemajetkové újmy prošel určitým judikatorním vývojovým procesem, nezakládá podle názoru Ústavního soudu jeho protiústavnost, neboť představuje součást rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo.
Pokud se pak stěžovatelka v ústavní stížnosti pokoušela vést obranu svého zájmu skrze tvrzení, že vyhověním námitce promlčení byl dán prostor pro výkon práva v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud konstatuje, že s touto námitkou se již vypořádal odvolací soud na str. 16 svého rozhodnutí, kde uvedl, že "...tato námitka, která byla vznesena až v průběhu závěrečné řeči před odvolacím soudem dne 17. ledna 2007, byla uplatněna v rozporu se zásadou koncentrace řízení ve věci ochrany osobnosti podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. opožděně, a proto se jí odvolací soud nemohl zabývat." Za situace, kdy stěžovatelka neuplatnila uvedenou námitku řádně před obecnými soudy, nemůže se touto námitkou zabývat ani Ústavní soud, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a její námitku nelze než posoudit jako nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Napadená rozhodnutí totiž shodně vycházející ze základního rozhodovacího důvodu, jenž má svou oporu v judikatuře Nejvyššího soudu a právní názory, který soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy) v projednávané věci, jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu s judikáty Ústavního soudu a Evropského soudu, stěžovatelkou uvedenými, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu