ECLI:CZ:US:2009:4.US.141.07.1
sp. zn. IV. ÚS 141/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy v právní věci stěžovatelky SOLITERA spol. s r. o., Palackého náměstí 77, Hořovice, právně zastoupené advokátem JUDr. Jaroslavem Svejkovským, Kamenická 1, Plzeň, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 16 Co 188/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného výroku rozsudku krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě byla žalovanému J. R. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 934.673,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, a to co do částky 520.898,- Kč s příslušenstvím a řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl krajský soud ve výroku III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to před soudy obou stupňů.
Okresní soud v Opavě rozhodl o uložení povinnosti žalovanému J. R. zaplatit žalobci částku 934.673,- Kč. Po podání žaloby uplatnil stěžovatel své pohledávky jako náhradu škody v adhezním řízení. Souběžně tak probíhala dvě řízení, přičemž předměty tohoto řízení se částečně překrývaly. Stěžovatel nemohl s ohledem ke všem okolnostem vědět, zda v adhezním řízení bude jeho žádosti o uložení povinnosti k náhradě škody vyhověno, či zda bude s tímto nárokem odkázán na občanskoprávní soud. Z důvodu běhu promlčecích lhůt proto uplatnil svůj nárok v obou řízeních. Okresní soud ve Žďáru na Sázavou rozsudkem ze dne 11. 1. 2006 uznal žalovaného vinným trestným činem a v rámci tohoto rozsudku mu uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě škody částku 533.898,- Kč. Toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli dne 5. 4. 2006. Okresní soud v Opavě vydal rozsudek dne 26. 1. 2006. Tento rozsudek byl doručen stěžovateli dne 6. 2. 2006, tedy před tím, než byl stěžovateli doručen rozsudek v trestní věci. V obou shora popsaných věcech poté běžela lhůta pro odvolání účastníků, přičemž ve věci občanskoprávní podal žalovaný odvolání, zatímco proti rozsudku v trestní věci odvolání nepodal a tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 4. 2006, tedy již v době, kdy byl vydán rozsudek Okresního soudu v Opavě a bylo již proti němu podáno dovolání. Na základě výše uvedených skutečností rozhodl Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací tak, že je namístě řízení o uplatněném nároku v rozsahu, v jakém byl přiznán v adhezním řízení, zastavit. Tento svůj názor odůvodnil existující překážkou věci rozhodnuté. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu v trestní věci shora uvedené nebyl v době vydání rozhodnutí Okresního soudu v Opavě, ani v době následného podání odvolání ze strany žalovaného, pravomocný, nemohl stěžovatel upravit předmět řízení tak, aby se v obou řízeních proti J. R. nerozhodovalo o nárocích vzniklých ze stejných titulů. Překážka věci rozsouzené vznikla teprve v okamžiku právní moci rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. Napadeným rozhodnutím krajského soudu tak dle stěžovatelky došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, neboť částečný neúspěch ve věci nebyl zapříčiněn stěžovatelkou, ale okolnostmi, které stěžovatelka nemohla ovlivnit a které nastaly až v době po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Ostravě měl k dispozici při rozhodování i pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, z něhož vyplývá, že stěžovatelka, co by žalobce, uplatňovala celý svůj nárok po právu, přičemž pouze díky procesnímu postupu došlo k tomu, že tento nárok jí byl přiznán výroky dvou rozdílných rozsudků.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Dle náhledu Ústavního soudu však taková situace v předmětném případě nenastala.
Základem právní argumentace stěžovatelky je tvrzení, dle něhož jí měla být přiznána náhrada nákladů v rámci občanskoprávního řízení, a to i přesto, že Krajský soud v Ostravě ve vztahu k té části návrhu, kde byla stěžovatelce přiznána náhrada škody v rámci adhezního řízení, řízení zastavil. Ústavní soud konstatuje, že závěry krajského soudu stran nákladů řízení považuje za ústavně konformní a nelze v nich dohledat procesní pochybení, natož pak vadu takové intenzity, jež by zakládala extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka neměla důvod k souběžnému uplatňování svých práv v rámci trestního i občanskoprávního řízení. S jejím tvrzením, že tak učinila z důvodu běhu promlčecích lhůt, se nelze ztotožnit, neboť dle ustanovení §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. K uvedenému lze odkázat též na R 31/1974. Opačný výklad zákona, než jaký učinil krajský soud v napadeném rozhodnutí, by vybízel poškozené k tomu, aby i v těch případech, kde se domáhají svých občanskoprávních nároků v rámci tzv. adhezního řízení, podávali samostatné občanskoprávní žaloby, což by však nepřispívalo k hospodárnosti a efektivnosti soudního řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu