ECLI:CZ:US:2009:4.US.1436.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1436/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. F., právně zastoupeného Mgr. Janem Hejdou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Litvínov, Nám. Míru 18, směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odboru sociálního zabezpečení ze dne 12. února 2004, č.j. OSZ-58313-10/VD-Je-2004, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2008, č.j. 5 Ca 344/2007-31 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. února 2009, č.j. 4 Ads 121/2008-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na rovnost, stanovené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na přiměřené hmotné zabezpečení, zaručené v čl. 30 Listiny a právo na právní pomoc dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Výše uvedeným rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR byl stěžovateli oznámen zánik jeho nároku na příspěvek za službu. Správní žalobu proti tomuto rozhodnutí citovaným usnesením Městský soud v Praze odmítnul. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že po odchodu ze služebního poměru ze zdravotních důvodů mu byl vyměřen příspěvek, který byl na základě napadeného rozhodnutí ministerstva odebrán. Stalo se tak s odkazem na ustanovení §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), aniž by správní orgán stěžovateli poskytl možnost volby dle ustanovení §118 odst. 2 zákona o služebním poměru.
Správní soud však jeho žalobu odmítl jako nepřípustnou a ani Nejvyšší správní soud nezvrátil podle stěžovatele vadný postup správních orgánů ve věci. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny měl Odbor sociálních věcí Ministerstva vnitra ČR, na základě poučovací povinnosti dané v zákoně č. 71/1967 Sb., správním řádu, ve znění pozdějších předpisů, poskytnout stěžovateli příležitost, aby mohl svá práva hájit a poskytnout mu i poučení, aby pro svoji neznalost právních předpisů neutrpěl v řízení žádnou újmu. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 344/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v soudním systému. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu správního soudu Ústavní soud shledal, že stěžovateli bylo doručeno rozhodnutí správního orgánu dne 18. února 2004. Jeho dalším procesním krokem bylo podání správní žaloby dne 22. října 2007, aniž by dříve proti rozhodnutí správního orgánu podal odvolání. O možnosti podat odvolání přitom byl v napadeném rozhodnutí řádně poučen a byla mu i sdělena zákonná lhůta 15 dnů ode dne doručení. Za této situace tedy správní soud posoudil správní žalobu jako nepřípustnou.
Opomenutím stěžovatele tedy nebyla věc předložena odvolacímu orgánu a správní soudy neměly za této situace možnost meritorně se jeho podáním zabývat. Rozhodnutí o správní žalobě a rovněž i o následné kasační stížnosti, bylo učiněno v souladu s právními předpisy a Ústavní soud neshledal, že by se správní soudy v rozhodování dopustily jakéhokoliv pochybení. Opomenutí stěžovatele v aplikaci jemu zákonem přiznaných procesních nástrojů není v žádném případě možno hodnotit jako zásah do jeho základních práv ze strany orgánů veřejné moci. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu