ECLI:CZ:US:2009:4.US.144.09.1
sp. zn. IV. ÚS 144/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky E. P., zastoupené JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci č. j. 70 Co 160/2008-64 ze dne 5. listopadu 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 26 C 353/2007-46 ze dne 26. března 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a po včasném odstranění vad splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na zásah do jejího ústavně zaručeného práva na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 26 C 353/2007 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 26 C 353/2007-46 ze dne 26. března 2008 zrušil s účinností od 1. září 2007 vyživovací povinnost stanovenou žalobci J. P.(dále jen "žalobce") vůči stěžovatelce rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 39 Nc 68/2003-88 ze dne 7. května 2004 v měsíční výši 2.500,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatelky, aby se vyživovací povinnost stanovená žalobci naposledy rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 39 Nc 68/2003-88 ze dne 7. května 2004 v měsíční výši 2.500,- Kč s účinností od 1. září 2007 zvýšila na částku 2.800,- Kč měsíčně (výrok II.) a nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem č. j. 70 Co 160/2008-64 ze dne 5. listopadu 2008 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti spočívá ve zpochybnění závěru obecných soudů o tom, že večerní nástavbové studium stěžovatelky nepředstavuje takovou přípravu na budoucí povolaní, která má za důsledek trvání vyživovací povinnosti rodičů stěžovatelky vůči stěžovatelce, a tedy že tato vyživovací povinnost zanikla.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí zcela přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily. Závěr o tom, že studium, jehož se účastní stěžovatelka, nemá za následek trvání vyživovací povinnosti jejích rodičů vůči ní, Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci, podpořil navíc odkazem na nález Ústavní soudu. Ústavní soud uvedenému závěru obecných nemá co vytknout.
Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatelky a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a zde ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud uzavírá, že porušení stěžovatelčina práva na vzdělání, ani jakéhokoli jiného jejího ústavně zaručeného práva nebo svobody, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož zachování měl (i bez výslovného odkazu stěžovatelky) obzvláště na zřeteli, neshledal.
S ohledem na uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu