ECLI:CZ:US:2009:4.US.1470.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1470/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Družstevní záložny PRIA, Šumavská 35, 602 00 Brno, zastoupené JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem, AK se sídlem Vranovská 21, 614 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2004 č. j. 26 K 16/2000-1600 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2008 č. j. 1 Ko 133/2005-2258 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v tom, že v řízení před soudem I. stupně za ni jednal nejprve správce nucené správy a později likvidátor, přestože posléze jmenovaný za stěžovatelku jednat neměl; to ostatně později potvrdil i odvolací soud. Statutární orgány stěžovatelky proto neměly přístup k relevantním dokumentům a byly v naprosté důkazní nouzi. Odvolací soud tuto vadu identifikoval, avšak rozhodnutí Krajského soudu v Brně nezrušil.
Jednání, které odvolací soud nařídil, nemohlo zhojit vady, kterými trpělo řízení před soudem I. stupně. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil otázku, zda je stěžovatelka v úpadku pro insolvenci; toto nesprávné posouzení plyne mimo jiné z toho, že odvolací soud neposoudil majetkové poměry stěžovatelky. Pochybení shledává stěžovatelka i v tom, že ji odvolací soud nepoučil ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. Stěžovatelka nemohla navrhnout odročení jednání kvůli zajištění důkazů, k nimž dříve neměla přístup.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy.
II.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Nejprve se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky, podle níž před soudem I. stupně jednal jejím jménem neoprávněně jmenovaný likvidátor, v důsledku čehož nemohla před soudem účinně hájit svá práva a byla v naprosté důkazní nouzi.
Stěžovatelce lze v této otázce přisvědčit, což ostatně učinil již odvolací soud. Je však zároveň namístě zdůraznit, že odvolací soud tuto nejen skutečnost identifikoval, nýbrž k ní při rozhodování i přihlédl; v řízení před ním pak bylo toto pochybení soudu I. stupně zhojeno. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka vzala svůj návrh na konkurs účinně zpět, a proto jí přiznal právo podat odvolání. Ani zpětvzetí návrhu však pochopitelně nezbavilo odvolací soud povinnosti rozhodnout o konkursním návrhu věřitelů.
Odvolací soud poté nařídil jednání a umožnil tak stěžovatelce jednat před soudem; stěžovatelka mohla využít všech dostupných prostředků k ochraně svých právních zájmů, včetně navrhování důkazů k prokázání svých tvrzení, a náprava protiprávního stavu, který panoval v řízení před soudem I. stupně, tak byla efektivní. Odvolací soud přitom postupoval ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a proti jeho postupu nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti žádných námitek.
I z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") lze postup zvolený odvolacím soudem považovat za správný. V rozsudku ze dne 5. července 2005 ve věci EXEL proti České republice (stížnost č. 49962/92) Evropský soud dospěl k závěru o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy za situace, kdy dlužník neměl příležitost hájit svou věc při jednání před soudem prvního stupně nebo alespoň při odvolacím jednání, přičemž šlo o skutkově poměrně složitou věc. V projednávané věci byl však důraz, který Evropský soud klade na existenci ústního jednání v konkursních věcech, akcentován nařízením jednání v odvolacím řízení. Tento aspekt stěžovatelčina práva na spravedlivý proces tudíž postupem odvolacího soudu porušen nebyl.
Stěžovatelka brojí i proti závěru odvolacího soudu, podle něhož je stěžovatelka v úpadku pro insolvenci, ačkoliv není možno postavit najisto, že je v úpadku pro předluženost. Odvolací soud podle stěžovatelky opomněl posoudit důvody nesplácení splatných závazků, v důsledku čehož dospěl k nesprávným závěrům. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění naříkaného usnesení, v němž je zvolená interpretace jednoduchého práva odůvodněna dostatečně a zároveň způsobem, který nevybočuje z mezí stanovených ústavním pořádkem.
Ani námitka stěžovatelky, podle níž odvolací soud stěžovatelce nesdělil svůj záměr odstranit vadu řízení vedeném před Krajským soudem v Brně, ani stěžovatelku nepoučil podle ustanovení §118a o. s. ř., pročež stěžovatelka nemohla navrhnout odročení za účelem zajištění důkazů, není opodstatněná. Zejména je třeba upozornit na to, že stěžovatelka tuto svou námitku nijak nevztáhla ke skutkovému stavu a omezila se pouze na povšechné kostatování, že "soud nepoučil stěžovatelku dle §118a o. s. ř.".
Z navazující části ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatelčina námitka se týká absence poučení o nutnosti navrhnout důkazy k prokázání svých sporných tvrzení ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. K této námitce Ústavní soud konstatuje, že uvedenou poučovací povinnost soud má, jestliže účastník sice tvrdí rozhodné skutečnosti, ale je důkazně zcela nečinný, navrhuje důkaz ve vztahu k jeho tvrzení irelevantní či pomocí navrženého důkazu nebylo nic zjištěno (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 549). V projednávané věci však stěžovatelka důkazy navrhla a soud se jejími důkazními návrhy zabýval. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 2237 spisu), odpověděla stěžovatelka na výslovný dotaz soudu, že žádné další důkazy nenavrhuje. Její stížnostní námitka, že v důsledku absence poučení podle §118a o. s. ř. nemohla navrhnout odročení jednání za účelem zajištění důkazů, se tedy jeví jako ryze účelová.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu