ECLI:CZ:US:2009:4.US.1496.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1496/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. T., zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou, AK se sídlem Slezská 19, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 16. 4. 2009 čj. 29 UL 3/2009-2898 a proti jinému zásahu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že shora označeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, a nerozhodnutím Okresního soudu v Jablonci nad Nisou o návrhu ze dne 9. 3. 1998 byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, a dalších příloh připojených k ústavní stížnosti, především usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 10 Nc 33/96 vyplynulo, že stěžovatel je otcem nezletilého Dominika (jedná se o pseudonym), kterého Obvodní soud pro Prahu 3 předběžným opatřením ze dne 27. 2. 1997 čj. 10 Nc 33/96-88 svěřil do výchovy matky, otci stanovil vyživovací povinnost a rozhodl, že je oprávněn stýkat se s nezletilým synem v každém sudém týdnu v roce v sobotu v době od 9.00 do 18.00 hod. Matka A. T.á však styk dítěte s otcem ve dnech 7. a 21. 2. 1998 a dne 7. 3. 1998 zmařila, a proto stěžovatel podal dne 9. 3. 1999 návrh na výkon rozhodnutí udělením pokuty. Podle stěžovatele nebylo o návrhu dosud rozhodnuto, a to i přes opakované stížnosti předsedům soudů, kam byl opatrovnický spis postupně delegován. Posledně příslušný Okresní soud v Jablonci nad Nisou odmítl o návrhu rozhodnout s odůvodněním, že stěžovatel svými pozdějšími návrhy změnil návrh na odnětí nezletilého matce a jeho svěření do výchovy otce, a argumentoval, že návrhy otce Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 29. 7. 1997 sp. zn. 10 Nc 33/96 zamítl (výrok III.). Stěžovatel se proti tomuto závěru ohradil, tvrdil, že je mu podsouván procesní úkon, který neučinil, a trval na rozhodnutí o návrhu ze dne 9. 3. 1998; v tomto smyslu požádal o určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ústavní stížností napadeným usnesením návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu - rozhodnutí o návrhu otce ze dne 9. 3. 1998 na výkon rozhodnutí udělením pokuty matce za zmařené styky otce s nezletilým ve dnech 7. 2. 1998, 21. 2. 1998 a 7. 3. 1998, včetně uložení povinnosti matce nahradit náklady řízení, zamítl (výrok I.) a nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Za rozhodující považoval, že Obvodní soud pro Prahu 3 změnil předběžné opatření z února 1997 a styk otce s nezletilým Dominikem zakázal usnesením ze dne 29. 7. 1999 čj. 10 Nc 33/96-522 (výrok I.), potvrzeného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2000 čj. 15 Co 127/2000-817. Krajský soud dospěl k závěru, že za dané situace je nemožné rozhodnout o jakémkoliv návrhu otce na výkon rozhodnutí o styku s nezletilým, který byl podán před vydáním usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 29. 7. 1999, a konstatoval, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou není oprávněn z tohoto důvodu o návrhu ze dne 9. 3. 1998 rozhodnout; ve vztahu k tomu procesnímu úkonu tak nelze dovodit průtahy.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituloval svoje úsilí vynaložené k dosažení vydání rozhodnutí, kterým by byla matka nezletilého nucena respektovat soudem určená pravidla styku dítěte s otcem, a odmítl, že by návrh na výkon rozhodnutí uložením pokuty následně změnil návrhem na odnětí dítěte matce; v této souvislosti poukázal na to, že i Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v odůvodnění usnesení připustil, že Obvodní soud pro Prahu 3 interpretoval jeho tehdejší návrhy nepřesně. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v nečinnosti obecných soudů, které o jeho návrhu ze dne 9. 3. 1998 nerozhodly - Obvodní soud pro Prahu 3 v období od 9. 3. 1998 do 5. 9. 2001, Okresní soud v Liberci v období od 5. 9. 2001 do 6. 11. 2006 a Okresní soud v Jablonci nad Nisou v období od 6. 11. 2006 až dosud. Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, stěžovatel vytkl, že při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu nezohlednil to, že žádné rozhodnutí, kterým by bylo ve výroku pojednáno o jeho návrhu ze dne 9. 3. 1998, neexistuje a že nahradil absenci takového soudního rozhodnutí vlastní fikcí, podle které se výrok III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 7. 1999 týká všech návrhů otce. Podle stěžovatele krajský soud modifikací rozsudečného výroku Obvodního soudu pro Prahu 3 rozhodl v rozporu se skutkovým stavem věci, kterou nesprávně právně posoudil, aniž by své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil a zejména uvedl, na základě jaké právní normy tak učinil.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Jablonci na Nisou, aby nepokračoval v porušování práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny spočívajícím v nerozhodnutí o návrhu na výkon rozhodnutí ze dne 9. 3. 1998 a přikázal mu pokračovat v řízení o tomto návrhu a rozhodnout o něm.
S ústavní stížností byl spojen návrh na přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a postup Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci je tvrzení o průtazích v řízení o návrhu na výkon rozhodnutí ze dne 9. 3. 1998.
V judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u. sv. 4, str. 243).
Standardní zásadou rozhodovací praxe Ústavního soudu je, že jeho možnosti zasáhnout do procesů vedených obecnými soudy jsou - v případě tvrzených průtahů v řízení - omezeny na situace, kdy průtahy v řízení dosud trvají, jsou aktuální, stěžovatel je tímto zásahem orgánu veřejné moci již nebo ještě postižen a náprava nebyla zjednána ani na základě stížnosti na průtahy v řízení dle ustanovení §164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ani návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu jeho ustanovení §174a. Jak Ústavní soud zjistil, taková situace není ve stěžovatelově případě dána.
V projednávané věci stěžovatel žádal, aby Ústavní soud nálezem přiměl Okresní soud v Jablonci na Nisou vykonat rozhodnutí - předběžné opatření ze dne 27. 2. 1997, kterým byl upraven styk stěžovatele s nezletilým synem, tak, že matce nezletilého bude k vynucení plnění soudního rozhodnutí uložena pokuta. Pokutu ukládanou v tomto druhu výkonu však nelze chápat jako pouhé sankční opatření, pokuta má zároveň (ne-li především) donucující charakter. Její funkcí je zajistit, aby zájmy nezletilého dítěte nebyly porušovány a aby o nezletilé dítě bylo pečováno podle pravidel stanovených soudním rozhodnutím; tím jsou zároveň hájeny i zájmy druhého z rodičů, kterému není dítě svěřeno do péče, ale na výchově dítěte se podílí. Úprava styku stěžovatele s nezletilým synem byla časově omezená, k její změně došlo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. Nc 33/96, kterým obvodní soud styk otce s nezletilým zakázal. Uložení pokuty ztratilo svoji právní funkci, neboť nelze donutit matku k plnění pravidel styku otce s nezletilým dítětem za situace, kdy je již styk zakázán. Změnou úpravy tak nastala nová situace a případnou újmu na právech stěžovatele již nelze napravit. Výkon rozhodnutí by tak v současné době představoval výkon práva mimo meze zákona. Na tomto závěru by nemohl nic změnit ani stěžovatelem požadovaný vyhovující nález Ústavního soudu, neboť jeho dopad na styk otce s nezletilým dítětem, který měl být realizován před více než deseti lety, by byl zcela nulový. Za daného stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že zde chybí požadavek bezprostředního a přítomného zásahu a s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů již nemá další smysl řízení v nějaké věci provádět (srov. usnesení II.ÚS 413/97, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz, viz též Filip, J., Hollander, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2., přepracované a rozšířené vydání, Praha, C. H. Beck 2007, str. 586).
Napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na provedení požadovaného procesního úkonu, tak ve smyslu právních závěrů shora uvedených zcela obstojí. Rozhodnutí je založeno na zjištění o nedostatku pravomoci Okresního soudu v Jablonci nad Nisou rozhodnout o návrhu otce podaném v době před 29. 7. 1999, což vedlo soud k závěru o absenci průtahů ve vztahu k požadovanému procesnímu úkonu. Právní závěr krajského soudu nevykazuje stopy svévole, nepostrádá racionální základ a nelze jej považovat za extrémně nesouladný se skutkovým zjištěními. I přes jeho velmi stručné odůvodnění je z ústavně právního pohledu přezkoumatelný a akceptovatelný a Ústavní soud tak ústavní stížnost proti němu směřující posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Pokud se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí pokusil osvětlit postup Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze při rozhodování o návrhu otce ze dne 9. 3. 1998, či se pustil do úvah, které podle stěžovatele neměly oporu ve skutkových zjištěních a se kterými tento nesouhlasil, nemohla tato kritika přivodit vyhovění ústavní stížností a vydání kasačního nálezu; související úvahy krajského soudu nebyly pro rozhodnutí relevantní. K výtce, že krajský soud neuvedl, na základě kterého zákonného ustanovení rozhodl, Ústavní soud uvádí, že pouhá nesprávnost rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kriterium ústavnosti. Z pohledu závěrů vyložený ve vztahu k jinému zásahu orgánu veřejné moci ztrácí napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, zcela na svém schopnosti zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné formálně (usnesením) vyhovět návrhu na projednání věci mimo pořadí ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, rozhodl o podané ústavní stížnosti bezodkladně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. července 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu