ECLI:CZ:US:2009:4.US.1500.09.2
sp. zn. IV. ÚS 1500/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Aleny Brychtové, správkyně konkursní podstaty úpadce HK - INVEST, spol. s r.o., se sídlem Ústí nad Orlicí, Nádražní 540, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Tylovo nábř. 367/10, směřující proti dodatečnému platebnímu výměru vydaného Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí dne 19. července 2001, č.j. 59482/01/273910/6148, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 24. března 2004, č.j. 2644/120/2003 La, a proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2008, č.j. 31 Ca 33/2007-112, a Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2009, č.j. 8 Afs 37/2008-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo podle kterého mohou být daně ukládány jen na základě zákona, zaručeného v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Dodatečným platebním výměrem na daň z příjmu právnických osob za rok 1999 byla právnímu předchůdci stěžovatelky vyměřena daň ve výši 7.868.350,- Kč. Odvolání proto tomuto rozhodnutí Finanční ředitelství v Hradci Králové zamítlo. Správní žalobu Krajský soud v Hradci Králové zamítl a napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta i kasační stížnost.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že dodatečně byla vyměřena daň na základě zákonného ustanovení platného pro pozdější období, tedy, že v době, ve které byla dotčena daňovým přezkumem, toto pravidlo neplatilo. V důsledku toho nebyla daň uložena na základě zákona a v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k tomu, že tyto námitky nevzal žádný z orgánů veřejné moci ani ze správních soudů v úvahu, navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů i finančních orgánů zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 33/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Jak je ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové patrné, proti platebnímu výměru podal odvolání právní předchůdce stěžovatelky. Ten rovněž podal následnou správní žalobu, vedenou pod sp. zn. 31 Ca 70/2002, o níž krajský soud rozhodl dne 27. března 2003 tak, že rozhodnutí finančního ředitelství zrušil a věc vrátil k novému projednání. Následně vydalo dne 24. března 2004 Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. I proti němu podal právní předchůdce stěžovatelky správní žalobu, o které Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 31. ledna 2005, č.j. 31 Ca 150/2007-71, tak, že opět zrušil rozhodnutí finančního ředitelství. Proti tomuto rozhodnutí však odvolací správní orgán podal kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl dne 26. února 2007, č.j. 8 Afs 31/2005-98, tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání Krajskému soudu v Hradci Králové. Následně vydal krajský soud v ústavní stížnosti napadený rozsudek, jímž byla správní žaloba zamítnuta. Zamítnuta byla následně i stěžovatelkou podaná kasační stížnost.
Ústavní stížnost byla založena na tvrzení, že finanční orgány, jakož i správní soudy, posoudily směnečné a finanční transakce stěžovatelky, resp. jejího právního předchůdce, nesprávně. Tuto nesprávnost vyvodila z toho, že v době, pro kterou byla provedena daňová kontrola, nebyl požadavek, na němž byla napadená rozhodnutí založena, výslovně uveden v zákoně č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů.
Takové tvrzení Ústavní soud nepovažuje za správné. Podle stěžovatelky totiž v právní úpravě platné pro rok 1999 nebyl výslovně definován požadavek, podle kterého lze opravné položky vytvářet pouze k pohledávkám, které jsou řádně zaúčtovány. Jak však správně Nejvyšší správní soud uvedl, jedná se o podstatu vytváření opravných položek, jakožto daňově odečitatelného nákladu. Fakt, že výslovně byla tato okolnost, podstatná pro aplikaci tohoto nástroje v daňovém řízení, uvedena teprve v pozdějším znění zákona, nemůže představovat překážku ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny.
Stěžovatelka tedy neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem správních soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, i z předloženého spisu patrné, soudy se věcí řádně opakovaně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru. Ani fakt, že dospěly k závěru odlišnému od právního názoru stěžovatelky, není způsobilý zkrátit stěžovatelku v právu na spravedlivý proces. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu