ECLI:CZ:US:2009:4.US.155.08.1
sp. zn. IV. ÚS 155/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. F., zastoupeného Mgr. Ivou Minaříkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Brně, Kuřimská 42, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2007 č. j. 17 Co 229/2006-319 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 4. 2006 č. j. Nc 261/2005-95, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 32 Listiny a čl. 90 a 69 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu rozsudkem ze dne 3. 4. 2006 č. j. Nc 261/2005-95 Okresní soud ve Znojmě rozhodl o úpravě výchovy a výživy k nezletilým dětem pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů F., a to tak, že jejich nezletilé děti M., Z., J. a F., svěřil do výchovy matky. Dále rozhodl, že otec (stěžovatel) je povinen měsíčně platit na výživu nezletilé M. částku 1.100,- Kč, nezletilé Z. 1.100,- Kč, nezletilého J. 800,- Kč a na výživu nezletilého F. částku 800,- Kč. Dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2006 do 31. 3. 2006 je otec povinen splatit dle výše uvedené v rozsudku k rukám matky do 6 měsíců od právní moci uvedeného rozsudku. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 10. 2007 č. j. 17 Co 229/2006-319 změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku ohledně dlužného výživného za období od 1. 1. 2006 do 31. 10. 2007, kdy uložil stěžovateli povinnost zaplatit nezletilým dětem dlužné výživné dle výše uvedené v tomto rozsudku do 6 měsíců od právní moci rozsudku k rukám matky. V ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
3. Stěžovatel se domnívá, že řízení jako celek nebylo spravedlivé. Soud měl a mohl nechat provést znalecký posudek na zjištění, kdo z rodičů má lepší předpoklady pro výchovu dětí. Stěžovatel má za to, že je rovnocenným rodičem, a má pocit, že je na něj neprávem nahlíženo jako na osobu méně způsobilou z důvodu duševní poruchy. Ačkoliv navrhl oběma soudům výslech nezletilých dětí, oba soudy tak neučinily. Stěžovatel v tomto směru poukazuje na ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), které výslovně uvádí, že dítě, které je schopno si vytvořit vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. Stejně tak nebyl bez jakéhokoliv zdůvodnění soudy proveden stěžovatelem navrhovaný důkaz DVD nahrávkami, které mají podle jeho názoru zcela zásadní vypovídací hodnotu.
4. Při stanovení výživného na jeho nezletilé děti vycházel odvolací soud z nereálné výše jeho příjmů, a to z jeho příjmu spočívajícího v pobírání plného invalidního důchodu, kdy stěžovatel ale nemá reálně žádnou možnost zvýšit si s ohledem na svůj zdravotní stav životní úroveň, z jeho vlastnictví ideální poloviny rodinného domku v Hostěradicích a z příjmů z majetkových podílů transformovaného zemědělského podniku ZEA, a. s. Hostěradice. Stěžovateli tak byla obecnými soudy stanovena vyživovací povinnost v extrémní výši, přičemž soudy nevzaly v úvahu příspěvky a dávky hmotného zajištění, které matka a nezletilé děti budou pobírat, jakož i hmotnou podporu, kterou poskytnou prarodiče ze strany matky. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel celkově vytýká pouze povšechné a obecné odůvodnění. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, přičemž vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání jeho věci před obecnými soudy trvá na tom, aby jeho věc byla před Ústavním soudem projednána v souladu s čl. 38 Listiny.
II.
5. K výzvě na odstranění vady podání stran stěžovatelova zastoupení advokátem doložil stěžovatel nejprve plnou moc k zastupování zástupcem JUDr. Z. K. ze dne 11. 2. 2008 a posléze předložil další plnou moc k zastupování zástupkyní Mgr. Ivou Minaříkovou ze dne 15. 2. 2008, ustanovenou k žádosti stěžovatele Českou advokátní komorou. S ohledem na ustanovení §29 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stanovící, že účastník může mít v řízení před Ústavním soudem v téže věci jen jednoho zástupce, byl stěžovatel následně opakovaně vyzván k odstranění této vady podání, zaslané poštovní zásilky však dle sdělení pošty nebyly stěžovatelem vyzvednuty. Za těchto okolností Ústavní soud podle ustanovení §28 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s ustanovením §63 zákona o Ústavním soudu konstatuje, že zvolil-li si stěžovatel jiného zástupce, platí, že tím také vypověděl plnou moc dosavadnímu zástupci. V řízení před Ústavním soudem je tedy stěžovatel zastupován Mgr. Ivou Minaříkovou.
6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. Nc 261/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě.
7. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvádí, že se podrobně zabýval zkoumáním a zhodnocením všech podstatných skutečností významných pro rozhodnutí, kterému z rodičů svěřit do výchovy nezletilé děti F. Skutečnosti, které vzal odvolací soud při posuzování této otázky za významné, pak v odůvodnění svého rozsudku uvedl a proto odkazuje na jeho písemné vyhotovení. Odvolací soud se zabýval nejen zkoumáním výchovné způsobilosti obou rodičů, ale i podmínkami, ve kterých budou děti žít po jejich svěření do výchovy některému z rodičů, a tyto podmínky shledal lepší na straně matky. Při rozhodování pak odvolací soud zohledňoval i sourozenecké vazby nezletilých dětí. Zpracování znaleckého posudku k posouzení výchovné způsobilosti rodičů odvolací soud považoval za naprosto nadbytečné, neboť k výchovné způsobilosti matky nebyly zjištěny žádné negativní poznatky. Při stanovení výše výživného pro nezletilé děti odvolací soud zohledňoval výdělkové možnosti a schopnosti povinného otce i jeho majetkové poměry a k tomu také provedl doplnění dokazování. Vycházel také v této souvislosti ze skutečnosti, že otci je vyplácen ze společnosti ZEA, a. s. Hostěradice podíl ve výši 6.565,- ročně a nikoliv měsíčně. Odvolací soud vzal v úvahu veškeré právně významné skutečnosti a ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.
8. Okresní soud ve Znojmě postoupil žádost o vyjádření Okresnímu soudu v Bruntále, na něhož přenesl svou příslušnost s ohledem na skutečnost, že matka se všemi čtyřmi nezletilými dětmi žije v obvodu Okresního soudu v Bruntále, u něhož je spis nyní veden pod sp. zn. OP 59/2008. S ohledem na skutečnost, že Okresní soud v Bruntále má spis k dispozici teprve od 20. 3. 2008, nemůže se tento soud k věci objektivně vyjádřit jinak než konstatováním, že zcela odkazuje na obsah rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 4. 2006 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2007.
9. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Bruntále k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
10. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není samo o sobě významné, je-li u napadeného soudního rozhodnutí namítána jeho věcná nesprávnost, z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
12. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s hodnocením skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů vyslovených v napadených rozhodnutích obecných soudů. Jak Ústavní soud shledává po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a prostudování připojeného spisového materiálu, shora uvedené podmínky pro jeho zásah do rozhodnutí obecných soudů v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé a podrobné dokazování a učiněná skutková zjištění byla podkladem pro vyslovení právních závěrů, které obecné soudy rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s hodnocením skutkových zjištění a dožaduje se přezkumu věci Ústavním soudem stavícím ho do postavení další soudní instance, jíž však Ústavní soud svým ústavním vymezením není.
13. Ze spisového materiálu ani z vlastních odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývají žádné rozpory, které by bylo možno obecným soudům vytknout. Nalézací i odvolací soud vycházely při stanovení výše výživného stěžovateli z podrobného posouzení finanční situace obou rodičů a Ústavní soud neshledává v této souvislosti stěžovatelem tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Stěžovatelem zdůrazněné zásadní pochybení stran soudem údajně uváděného jeho příjmu ze společnosti ZEA, a. s. Hostěradice ve výši 72.000,- Kč ročně Ústavní soud nezjistil, neboť odvolacím soudem byl předmětný příjem uveden na správnou míru výslovným konstatováním, že otec (stěžovatel) doložil, že je mu ze strany ZEA, a. s. Hostěradice vyplácen podíl ročně v částce 6.565,- Kč, a že tedy z tohoto titulu má otec měsíčně příjem něco přes 500,- Kč (č.l. 320). Stěžovatelem k ústavní stížnosti přiložené potvrzení společnosti ZEA, a. s., o vypořádání majetkových podílů se stěžovatelem a ukončení splátek bylo uvedenou společností vydáno dne 22. 11. 2007 a v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 8. 10. 2007 tedy nemohlo být vzato v úvahu.
14. Pokud jde o posouzení způsobilosti obou rodičů k výchově dětí, věnovaly oba obecné soudy této otázce dostatečnou pozornost. Stěžovatel v této souvislosti namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů, včetně znaleckého posudku, a absenci důkazů provedených z vlastní iniciativy soudem ke zjištění skutkového stavu. Ústavní soud k této námitce uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v §132 o. s. ř. a odůvodňuje postup soudu předvídaný v §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. Proto obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Jestliže je soud povinen podle čl. 37 odst. 3 Listiny a §18 o. s. ř. dbát na rovné postavení účastníků, jehož se stěžovatel dovolává, pak z toho vyplývá povinnost soudu zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu.
15. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek k hodnocení provedených důkazů a k neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Z uvedeného plyne, že skutková polemika takto není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel. Takovou situaci odůvodňující jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů ve věci stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
16. Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí vycházejí ze správně zjištěného skutkového stavu věci, jsou řádně odůvodněna a vzhledem k tomu, že se týkají výchovy a výživy nezletilého dítěte, je možno je považovat za souladná nejen s příslušnými ustanoveními o. s. ř., ale i zákona o rodině. Právo dítěte být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (§31 odst. 3 zákona o rodině), jehož se stěžovatel dovolává, poskytuje dítěti možnost, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a to buď přímo nebo prostřednictvím svého zástupce, případně prostřednictvím příslušného orgánu. I když jde o nepopiratelné právo dítěte svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, a umožňuje mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, nelze přehlédnout, že konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého dítěte přísluší v projednávané věci obecnému soudu, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, a proto k názoru nezletilého soud přihlíží právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost (srov. např. usnesení sp. zn. III.ÚS 707/04 a sp. zn. IV. ÚS 288/04, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
17. Na základě provedeného hodnocení důkazů obecné soudy vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedly, jakými úvahami se při posuzování věci řídily a jaké právní předpisy aplikovaly, přičemž obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, jež jsou jim bezprostředně známy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.
18. Ve vztahu k souzené věci je Ústavní soud toho názoru, že stěžovateli byla poskytnuta možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku a tedy o zásahu do stěžovatelova práva na soudní ochranu (a v konečném důsledku k porušení jeho práva na spravedlivý proces), jehož porušení se stěžovatel dovolává. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.
19. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
20. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že čl. 90 Ústavy garantuje obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat. K námitce porušení čl. 69 odst. 1 Ústavy není Ústavnímu soudu zřejmá její relevance.
21. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah a nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu