ECLI:CZ:US:2009:4.US.156.09.1
sp. zn. IV. ÚS 156/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2009 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele T. Q. T., zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 136, Mariánské Lázně, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 428/2008 ze dne 14. 10. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 7 T 43/2008-316 ze dne 10. 6. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 21. 1. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Ze sdělení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 428/2008 ze dne 14. 10. 2008 dovoláním, o němž nebylo doposud rozhodnuto. Dovolání je procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatele ve smyslu §75 odst. 1, resp. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel může v jeho rámci namítat mj. i porušení svých ústavně zaručených práv. To ostatně stěžovatel v projednávané věci učinil a ve svém dovolání vznesl tytéž námitky jako v ústavní stížnosti. Pokud by za těchto okolností byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k porušení zásady subsidiarity a k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud čekal na výsledek dovolacího řízení, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž není žádný důvod, neboť stěžovatel může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, v níž bude moci mimo jiné rovněž zohlednit i výsledek dovolacího řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud jeho dovolání nevyhoví, bude stěžovatel mít zachovánu lhůtu pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího. Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Michaela Židlická
soudce zpravodaj