ECLI:CZ:US:2009:4.US.1601.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1601/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem Na Rybníčku 387/6, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2009 č. j. 5 Cmo 169/2009-204 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 20. 4. 2009 č. j. 37 Cm 86/2008-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 6. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces, garantované mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se domnívá, že těmito rozhodnutími bylo porušeno rovněž jeho právo na rovné zacházení.
Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 27. 7. 2008, správně zřejmě ze dne 24. 7. 2008, č. j. 37 Cm 86/2008-118 byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku ve výši 20.176.292,70 Kč spolu s 6% úrokem, směnečnou odměnu ve výši 67.254,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1.111.125,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 38 Cm 216/2006-723 nařídil nalézací soud předběžné opatření spočívající v zákazu dispozice s veškerým movitým majetkem stěžovatele, který dle vyjádření stěžovatele mnohonásobně převyšuje žalovanou směnečnou pohledávku. Toto usnesení bylo následně s "menší korekcí" odvolacím Vrchním soudem v Praze usnesením č. j. 6 Cmo 51/2007-92 potvrzeno.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl stěžovatel odvoláním, za které mu byl vyměřen soudní poplatek ve výši 809.740,- Kč. Stěžovatel následně podal žádost o posečkání s úhradou soudního poplatku, popř. o povolení jeho splácení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec této žádosti nevyhověl a podle tvrzení stěžovatele ho nesprávně poučil o tom, že proti jeho usnesení není žádný opravný prostředek přípustný. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"), je odvolání přípustné. Vrchní soud v Praze věc vrátil krajskému soudu bez vyřízení odvolání s tím, že podle ust. §60 odst. 7 ZSDP odvolání přípustné není. Krajský soud na základě tohoto rozhodnutí vydal usnesení, kterým odvolání stěžovatele jako nepřípustné zamítl a poučil stěžovatele, že proti tomuto rozhodnutí je odvolání přípustné. Stěžovatel se tedy odvolal a jak lze vyvodit z ústavní stížnosti, o tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že jej usnesením ze dne 24. 2. 2009 č. j. 5 Cmo 22/2009-178 zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 16. 12. 2008 č. j. 37 Cm 86/2008-167 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2009 č. j. 5 Cmo 22/2009-178 podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 781/09 odmítnuta v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve svém tehdejším usnesení mj. usoudil, že český právní řád nabízí stěžovateli další, a vzhledem k okolnostem případu, přiléhavější právní nástroje k ochraně jeho práv, než je ústavní stížnost. Stěžovatel má možnost podle ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"), požádat o osvobození od soudních poplatků či může požádat soud o prodloužení soudem stanovené lhůty k zaplacení soudního poplatku do doby, než mu k tomuto účelu budou soudem uvolněny blokované finanční prostředky.
Na základě tohoto závěru Ústavního soudu stěžovatel požádal krajský soud, aby mu buď prodloužil lhůtu k placení soudního poplatku, nebo aby částečně zrušil předběžné opatření ve vztahu k jedné z jeho nemovitostí, čímž by mu umožnil získat prostředky na zaplacení soudního poplatku.
O návrhu stěžovatele na částečné zrušení předběžného opatření rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec svým usnesením ze dne 20. 4. 2009 č. j. 37 Cm 86/2008-196 tak, že řízení pro překážku litispendece zastavil - o předchozím návrhu stěžovatele totiž Vrchní soud v Praze (rozhodující o odvolání stěžovatele) ještě nerozhodl. Usnesení krajského soudu zastavující řízení pro litispendeci napadl stěžovatel odvoláním, jemuž Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 22. 5. 2009 č. j. 5 Cmo 180/2009-207 nevyhověl a napadené usnesení krajského soudu potvrdil s tím, že jeho postup byl správný.
O návrhu stěžovatele na prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec svým usnesením ze dne 20. 4. 2009 č. j. 37 Cm 86/2008-194 tak, že řízení o odvolání do jeho rozsudku ze dne 24. 7. 2008 č. j. 37 Cm 86/2008-118 se zastavuje (o prodloužení lhůty určené k zaplacení soudního poplatku bylo totiž podle krajského soudu požádáno po lhůtě). I proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání z důvodu neuhrazení soudního poplatku, se stěžovatel odvolal. Usnesením Vrchního soudu z Praze ze dne 22. 5. 2009 č. j. 5 Cmo 169/2009-204 pak bylo rozhodnuto, že usnesení soudu prvého stupně se mění tak, že řízení o odvolání stěžovatele do rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 7. 2008 č. j. 37 Cm 86/2008-118 se nezastavuje.
Vrchní soud v Praze takto rozhodl poté, co v průběhu řízení před ním byl předmětný soudní poplatek v plné výši zaplacen. Přitom právě proti posledně citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, které bylo tímto usnesením Vrchního soudu v Praze změněno, směřuje právě projednávaná stížnost. Stěžovatel jí uvozuje myšlenkou o tom, že ačkoli se mu podařilo získat prostředky na úhradu soudního poplatku, pak ani toto nemění nic na neústavnosti rozhodnutí obecných soudů, která v konečném důsledku mohla vést k odmítnutí spravedlnosti a znemožnění přístupu k odvolacímu soudu.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí k ní přiložená a dospěl k závěru, že je nutno ji odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo---li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Z čl. 83 Ústavy vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem jednoduchého práva, neboť tato povinnost v zásadě svědčí obecným soudům.
Při posuzování předmětného případu vyšel Ústavní soud především ze skutečnosti, že ani jedno z ústavní stížností napadených rozhodnutí nemůže způsobit porušení stěžovatelova základního subjektivního práva (svobody). Usnesení Vrchního soudu v Praze reaguje na nově vzniklou situaci, jež v mezidobí vznikla a kterou zjevně vyřešilo ve prospěch stěžovatele. Předmětné usnesení krajského soudu pak bylo tímto usnesením Vrchního soudu v Praze změněno tak, že rovněž nemůže evidentně představovat porušení stěžovatelových základních subjektivních práv (svobod). Vyhověl-li by tedy Ústavní soud takto stěžovatelem koncipované ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí by zrušil, nastolil by situaci, kdy by byla rušena rozhodnutí obecných soudů, která jsou za daného stavu věcí zcela ústavněkonformní, když situace nesoucí tvrzené znaky neústavního odepření možnosti stěžovatele domáhat se přezkumu jeho věci v odvolacím řízení již odezněla - není aktuální. Teorie a praxe ústavního soudnictví přitom vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu označovaného jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul 1995, s. 83-85) nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit v praxi Spolkového ústavního soudu - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München 1994, s. 142-150), tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení.
Z povahy institutu ústavní stížnosti i z právě uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout zásadně jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Poté, co došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což však činí zřídka a ve velmi výjimečných případech.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu se zákonem o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu