ECLI:CZ:US:2009:4.US.1613.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1613/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 o ústavní stížnosti JUDr. M. Ch., LL.M., zastoupené JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem, AK U Malvazinky 24, 150 02 Praha 5, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009 č. j. 39 Co 443/2008-179 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. 14 C 298/2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s tím, že jimi byl porušen princip rovnosti před zákonem ve smyslu článku 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada právního státu zakotvená v článku 1 Ústavy, princip ukládání povinností toliko na základě zákona dle článku 4 odst. 1 Listiny, zákaz diskriminace podle článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a konečně právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené článkem 38 odst. 2 Listiny. Vzhledem k tomu, že se jedná o záležitost důležitou pro český právní systém, žádá stěžovatelka ústní jednání k projednání její ústavní stížnosti.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. 14 C 298/2007 zamítl stěžovatelčinu žalobu žádající určení, že sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky, jímž byla stěžovatelka informována o tom, že byla vyřazena z další účasti na výběrovém řízení na místa justičních čekatelů, je neplatné, a to z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2009 č. j. 39 Co 443/2008-179 rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil.
Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že existence naléhavého právního zájmu byla v její věci dána, poněvadž předmětné sdělení ji ohrožuje na občanské a pracovní pověsti a rovněž jí znemožňuje ukončení výběrového řízení; na jeho řádné dokončení má právo. Sdělení žalovaného vycházelo ze zmanipulovaného psychodiagnostického vyšetření, jež bylo prováděno bez povolené licence psychology nekontrolovatelnými jak ze strany nezávislých psychologů, tak ze strany soudu. Stěžovatelka dále namítá podjatost soudců odvolacího soudu a nesprávnost jeho postupu, neboť nerozhodl rozsudkem pro zmeškání. Nalézací soud dle názoru stěžovatelky pochybil, poněvadž se nezabýval všemi zásadními skutečnostmi a důkazy, které stěžovatelka uvedla v žalobě. Konečně stěžovatelka poukazuje na nepřiměřenou délku řízení, jež trvalo od září 2004 do března 2009.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda je podaná ústavní stížnost přípustná k projednání.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
V projednávané věci podala stěžovatelka souběžně s ústavní stížností tzv. nenárokové dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jehož přípustnost závisí na uvážení Nejvyššího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelka není povinna takového dovolání využít, avšak jestliže tak učinila, je třeba jej považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva, jenž je nutno vyčerpat před podáním ústavní stížnosti, a proto nezbývá, než podanou ústavní stížnost hodnotit jako předčasně podanou a tedy nepřípustnou.
Na doplnění Ústavní soud dodává, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Ani Ústavní soud nemůže předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv; věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti (srov. usnesení IV. ÚS 434/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jestliže Nejvyšší soud rozhodne o stěžovatelčině dovolání způsobem, s nímž nebude spokojena, cesta k podání ústavní stížnosti jí uzavřena nezůstane, jelikož dle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v případě odmítnutí mimořádného opravného prostředku orgánem, který o něm rozhoduje, jako nepřípustného z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nenařídil k jejímu projednání ústní jednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
Miloslav Výborný , v. r.
soudce zpravodaj