ECLI:CZ:US:2009:4.US.1631.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1631/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti Almeto, s. r. o. se sídlem v Polné, Karlovo náměstí 548, zastoupené JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Bulhara 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 120/2007 ze dne 19. 3. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností, s tvrzením porušení práva legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces, napadá v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. 29 Ca 165/2005, kterým byla zamítnuta jeho správní žaloba proti měnícímu rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. 7437/04/FŘ 120 ze dne 13. 4. 2005. Tímto rozhodnutím bylo stěžovateli vyměřeno penále ve výši 3.565,- Kč, vzniklé z důvodů penalizace daně, doměřené podle dne 22. 12. 2003 podaného dodatečného daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2002 na vyšší daňovou povinnost.
V důvodech své ústavní stížnosti, po popisu vývoje dané věci, včetně obsahu v řízení vydaných rozhodnutí, stěžovatel oponuje - obdobně jak to činil v předcházejícím řízení - názoru zastávanému správními orgány i správními soudy ve věci dosud rozhodujícími, totiž názoru, že v jeho případě nebylo možno použít přeplatek na dani za rok 2001 (který vznikl na základě dodatečného daňového přiznání, podávaného téhož dne jako dodatečné daňové přiznání na vyšší daňovou povinnost za rok 2002, tj. dne 22. 12. 2003) na úhradu nedoplatku na dani za rok 2002. K uvedenému názoru dospěly finanční orgány a posléze i správní soud, když vycházely z ustanovení §63 odst. 2 a 3 a §64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. (dále jen "daňový řád"), aniž však podle stěžovatele dostatečně zohlednily ostatní související ustanovení, zejména §41 odst. 5, §1 odst. 2 a §2 odst. 1 daňového řádu. Podle názoru stěžovatele, který obsáhle v důvodech stížnosti rozvádí, je třeba ústavně konformním výkladem příslušných ustanovení dospět k závěru, že vznik přeplatku z dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2001 je nutno vztáhnout k datu původní splatnosti této daňové povinnosti, a tedy daňový nedoplatek, vzniklý z dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2002 k původnímu datu splatnosti daně za toto období, uhradit z dodatečně vzniklého přeplatku za předcházející zdaňovací období. Tento výklad podle stěžovatele odpovídá také ustanovení §1 odst. 2 a §2 odst. 1 daňového řádu. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí přisvědčil opačnému shora uvedenému závěru ve věci dříve rozhodujících orgánů veřejné moci, aniž i on přihlédl ke stěžovatelem shora označeným ustanovením daňového řádu a dále k ustanovení §64 odst. 1 téhož zákona. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ans 1/2007 ze dne 25. 7. 2007, jehož názory, týkající se daňového přeplatku, z nichž některé cituje, považuje za ústavně konformní. Napadenému rozhodnutí, resp. senátu Nejvyššího správního soudu, který je vydal, vytýká, že rozhodl opačně, než senát, který vydal rozhodnutí sp. zn. 1 Ans 1/2007 dne 25. 7. 2007, a přes rozdílný právní názor věc nepostoupil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k zaujetí konečného stanoviska, v čemž spatřuje porušení práva legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti navrhl její odmítnutí jako zjevně neopodstatněné v podstatě s odkazem na argumentaci a své názory uvedené v napadeném rozhodnutí s tím, že důvod k postupu podle §17 odst. 1 s. ř. s. v daném případě nebyl dán s ohledem na skutečnost, že nešlo v základu o rozpornou judikaturu.
Z obsahu odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší správní soud věnoval posuzované věci patřičnou pozornost a své rozhodnutí také podrobně a pečlivě zdůvodnil. S námitkami stěžovatele i jeho argumentací (nyní rozvedenou v ústavní stížnosti) se soud náležitě vypořádal. Zdůraznil, že stěžovatel finančním orgánům i soudu vytýkal, že o nepochybných skutkových zjištěních nesprávně právně uvážili, přičemž nesprávnost této úvahy se týká posouzení dne, k němuž vznikl přeplatek na dani za rok 2001 a nedoplatek na dani za rok 2002 a z toho pak vyplývající možnost započtení přeplatku na nedoplatek a nedůvodnost vyměření penále v jakékoliv výši. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že v daném případě není sporu o tom, že stěžovatel podal daňové přiznání za rozhodné zdaňovací období roku 2002 na částku nižší, než k jaké byl ve skutečnosti povinen a rozhodným datem k zaplacení daně za toto období byl den 30. 6. 2003. Podle §41 odst. 1 daňového řádu, zjistí-li daňový subjekt, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší, než jeho poslední známá daňová povinnost, je povinen předložit do konce měsíce následujícího po tomto zjištění dodatečné přiznání nebo hlášení. V dodatečném daňovém přiznání nebo hlášení uvede daňový subjekt i den zjištění důvodu jeho podání. V této lhůtě je dodatečná daň též splatná. Stěžovatel také v zákonné lhůtě po zjištění nesprávnosti řádného daňového přiznání podal dodatečné daňové přiznání na daň vyšší. To znamená, že daňovou povinnost za rok 2002 tak v zákonné lhůtě neuhradil v plné výši a dostal se ohledně částky plynoucí z dodatečného daňového přiznání do prodlení; rozdíl mezi daní vyměřenou dle dodatečného daňového přiznání a daňového přiznání řádného je daňovým nedoplatkem a prodlení s placením daně má za následek penále ve smyslu ustanovení §63 daňového řádu a v jeho mezích bylo také vyměřeno. Stěžovatel tento závěr nezpochybňuje, vychází však z názoru, že penalizace má být sankcí za zkrácení státu na dani, k němuž v jeho případě nedošlo proto, že v době prodlení s dodatečně vypočtenou daní za rok 2002 měl současně faktický přeplatek na dani za rok 2001, a to ve vyšší částce, než jakou činil nedoplatek. V tom spatřoval naplnění podmínek k započtení přeplatku na nedoplatek v potřebné výši. Nejvyšší správní soud však stěžovateli s odkazem na ustanovení §41 odst. 1 a odst. 5 daňového řádu, jehož výklad podal, nepřisvědčil v názoru, že přeplatek vznikl zpětně k datu zaplacení daně za zdaňovací období roku 2001. V tomto směru také odkázal na názor, uvedený v rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2006 sp. zn. 59 Ca 84/2004, jehož zákonnost byla předmětem kasačního přezkumu a z jehož závěrů, akceptovaných Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí sp. zn. 2 Afs 150/2006 ze dne 27. 9. 2007, vyplývá, že podáním dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost se nevrací den vzniku přeplatku ke dni vyměření původní daňové povinnosti. Dodatečně stanovená daň nižší, než byla poslední známá daňová povinnost, je totiž vyměřena ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 daňového řádu k poslednímu dni měsíce následujícího po zjištění důvodů pro podání dodatečných přiznání (v daném případě ke dni 31. 12. 2003). Ve shodě se shora označeným rozhodnutím, navazujícím na předchozí rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 2 Afs 159/2004, i v tomto posuzovaném případě pak kasační soud dospěl k závěru, že neuhradil-li stěžovatel daň za zdaňovací období roku 2002 v zákonné lhůtě a dostal se tak ohledně její části do prodlení, byly splněny podmínky penalizace. Naopak, byla-li u zdaňovacího období roku 2001 vyměřena daň nižší, než poslední známá daňová povinnost (plynoucí z řádného daňového přiznání), je tato daň vyměřena k poslednímu dni měsíce následujícího po zjištění důvodu pro podání dodatečných daňových přiznání. Uzavřel pak, že za této situace proto nemůže mít přeplatek na dani za rok 2001 vliv na nedoplatek za rok 2002 zpětně, tedy je vyloučeno vzájemné započtení ke dni vzniku nedoplatku za rok 2002.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžovatel v podstatě dává najevo nesouhlas s právním posouzením jeho věci, přičemž opakuje své námitky uplatňované již v předcházejícím řízení. Na námitky stěžovatele bylo reagováno kasačním soudem, který, jak shora patrno, dostatečně objasnil, z jakého důvodu nemohl být přeplatek na dani za rok 2001 použit na úhradu nedoplatku za rok 2002 a na odůvodnění tohoto rozhodnutí, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, lze odkázat. Ústavní soud připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Nutno také zdůraznit, že z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva a že ve smyslu ustanovení §12 zákona č. 150/2002 Sb., je to především Nejvyšší správní soud ČR, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán. Je tak třeba uzavřít, že porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud v daném případě neshledal a to ani z důvodu porušení práva legitimního očekávání, když v tomto směru třeba uvést, že ve věci sp. zn. 1 Ans 1/2007, jíž se stěžovatel dovolává v souvislosti s porušením uvedeného práva, nešlo o skutkově zcela srovnatelnou věc, správní žaloba byla v označeném případě podána proti nečinnosti správce daně a primárně tak byla řešena otázka postupu správce daně ve smyslu ustanovení §46 odst. 7 daňového řádu, kromě toho v dříve posuzované věci vznikl přeplatek dříve než nedoplatek, tento tak mohl být z něj uhrazen, a tudíž nenastal důvod k penalizaci; senát posuzující nyní projednávanou tak nebyl povinen ji předložit k posouzení rozšířenému senátu ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu