ECLI:CZ:US:2009:4.US.1641.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1641/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, AK se sídlem Josefa Skupy 1639/21, 700 37 Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2008 č. j. 31 C 254/2006-89 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2009 č. j. 14 Co 62/2009-116 takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, v níž tvrdila porušení práv garantovaných jí ustanoveními čl. 4 odst. 1, čl. 4 odst. 4, 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí.
Konkrétně stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nepřihlížely k povaze řízení o výživném rozvedené manželky, které je nesrovnatelně náročnější než jiné soukromoprávní spory. V důsledku tohoto pochybení paušálně a neodůvodněně rozhodly, že její návrh na přiznání výživného je zjevně bezúspěšným uplatňováním práva a nepřiznaly jí osvobození od soudních poplatků ani jí neustanovily právního zástupce (ačkoliv o něj žádala opakovaně).
Obecné soudy při hodnocení zmíněných otázek rovněž nepřiložily patřičnou váhu stěžovatelčiným majetkovým poměrům. Stěžovatelka (vystupující v řízení jako žalobkyně) se přitom nacházela ve značně nevýhodné a diskriminační procesní situaci, neboť žalovaný byl zastoupen advokátem.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 2009 pak stěžovatelka navrhla zrušení ustanovení §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), a §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině je dle stěžovatelky protiústavní, neboť působí návodně a bývá často zneužíváno. Ustanovení §237 odst. 2 písm. b) pak diskriminuje účastníky rodinněprávních sporů oproti účastníkům jiných soukromoprávních sporů, neboť jim zásadně upírá možnost podat dovolání k Nejvyššímu soudu.
II.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III.
Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou. Ačkoliv stěžovatelka nebyla v okamžiku podání ústavní stížnosti zastoupena, odstranila tuto vadu i bez výzvy soudu. Jde o návrh přípustný, avšak z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Stěžovatelčina argumentace směřuje proti interpretaci §138 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z uvedeného je zřejmé, že podmínkou pro osvobození od soudních poplatků je skutečnost, že se nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že zmíněné ustanovení bylo obecnými soudy interpretováno i aplikováno ústavně konformně; Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti právnímu názoru obecných soudů, že stěžovatelka uplatňovala právo zřejmě bezúspěšně. Oba soudy tento závěr také dostatečně odůvodnily.
Stěžovatelka dále brojila proti tomu, že Okresní soud v Ostravě zastavil řízení o jejích návrzích na ustanovení právního zástupce a Krajský soud v Ostravě tento výrok potvrdil. Ani vůči tomuto postupu však Ústavní soud nemůže mít ústavněprávní námitky; obecné soudy dospěly k závěru, že nebyly splněny podmínky řízení o těchto návrzích, přičemž postupovaly zcela v souladu s požadavky vyplývajícími z hlavy páté Listiny. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Pokud se týče návrhů na zrušení zákonných ustanovení, konstatuje Ústavní soud, že podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. V napadených rozhodnutích ani v řízení, jež jejich vydání předcházelo, však nebyla shora citovaná zákonná ustanovení použita, a proto stěžovatelka není osobou oprávněnou k podání návrhu na jejich zrušení ve smyslu §64 odst. 1 písm. e) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; návrh na zrušení zákonných ustanovení pak odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) z důvodu uvedeného v ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu