ECLI:CZ:US:2009:4.US.1669.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1669/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. A. T., zastoupené JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem, AK se sídlem Smetanova 17, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2009 čj. 21 Cdo 1425/2008-212 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2007 čj. 9 Cmo 403/2007-178.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Cm 319/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka uzavřela v květnu 1993 s žalovanou Bank Austria Credianstalt Czech Republik, a. s., (nyní UniCredit Bank Czech Republic, a. s., dále jen "banka") zástavní smlouvu, kterou zajistila pohledávku banky ve výši 50 milionů Kč, vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi bankou a obchodní společností LESY ZBOŘIL - TOMEŠ, spol. s r. o. Zástavu představovaly pozemkové lesní parcely v k. ú. Pitín. Stěžovatelka se žalobou proti bance domáhala určení, že zástavní právo k nemovitostem konkrétně označeným v žalobě neexistuje z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti zástavní smlouvy, která podle ní navíc trpěla nedostatkem vážnosti vůle smluvních stran a odporovala dobrým mravům. Městský soud v Praze po provedeném dokazování žalobu zamítl rozsudkem ze dne 17. 4. 2007 čj. 7 Cm 319/99-155. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil, dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Podstatou žalobních, odvolacích i dovolacích námitek bylo tvrzení stěžovatelky o nedostatku vážnosti vůle smluvních stran při uzavírání zástavní smlouvy a disproporci mezi hodnotou předmětu zástavy a výší zajišťované pohledávky. Stěžovatelka hodlala zajistit úvěr majetkem v hodnotě cca 101 milionů Kč, předmětem zástavy se však staly parcely, jejichž hodnota představovala 148 404 992 Kč. Městský soud v Praze po provedeném dokazování označil konkrétní žalobní námitky za nedůvodné. S odkazem na čl. I/1 smlouvy o zřízení zástavního práva potvrdil, že předmět zástavního práva smluvní strany jasně a přehledně vymezily a k poukazu stěžovatelky na znalecký posudek Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem, pobočky v Kroměříži, soud uvedl, že posudek nebyl nástrojem, jehož prostřednictvím měla být zástava přímo identifikována. Skutečnost, že posudek uvedl jen některé ze zastavených nemovitostí a hodnotil porosty, byla pro vznik zástavního práva irelevantní. Vrchní soud v Praze se se závěry soudu I. stupně ztotožnil. Nejvyšší soud konstatoval přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro otázku, která byla ve věci samé určující, a to zda je platná zástavní smlouva v případě, že cena zastavených nemovitostí převyšuje cenu zástavy. Dovolací soud podrobným výkladem ustanovení §151b odst. 1, 2 a 4 obč. zákona (ve znění platném a účinném v době uzavření zástavní smlouvy) dospěl k závěru, že k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva zákon nevyžadoval, aby byla dána proporce mezi výší pohledávky hodnotou věci, jež měla být zastavena, resp. že skutečnost, že zastavená věc má jinou (větší nebo menší) hodnotu, než je hodnota zástavou zajišťované pohledávky, sama o sobě nemůže způsobit neplatnost zástavní smlouvy. K námitce stěžovatelky, že byla zcela pominuta otázka vážnosti vůle smluvních stran, dovolací soud uvedl, že na platnost zástavní smlouvy nemá vliv skutečnosti, že zástavní dlužník neměl náležitou představu (nezjistil si), jakou hodnotu má jím zastavovaná věc.
V ústavní stížnosti stěžovatelka na podstatě svých tvrzeních setrvala. Namítla, že se obecné soudy zabývaly otázkou neplatnosti zástavní smlouvy z hlediska nepoměru mezi zástavou a zastavovanou věcí, zatímco stěžovatelka spojuje problém míry převýšení jednak s s otázkou vážnosti, tj. jednání v omylu, a jednak s otázkou dobrých mravů. Obecným soudům vytkla, že se v odůvodnění svých rozhodnutí jasně nevypořádaly se všemi skutkovými tvrzeními.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o sjednocování soudní praxe. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález, sp. zn. Pl. ÚS 85/06, dostup. na http://nalus.usoud.cz).
Pokud jde o otázku výkladu ustanovení §151b obč. zákona, které upravovalo vznik zástavního práva a esenciální náležitosti smlouvy o jeho zřízení, žádné z výše uvedených pochybení nelze obecným soudům vytknout, neboť jimi podaná interpretace předmětného zákonného ustanovení plně odpovídá ustálené a dostupné judikatuře, dotvořené rozsudkem Nejvyššího soudu. Ústavní soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu trpělo nedostatkem, který mu stěžovatelka vytkla, tj. absencí vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami nad hodnocením důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Naopak, z rozsudků soudů I. a II. stupně založených ve spisu Městského soudu v Praze a završených ústavní stížností napadeným rozsudkem je zřejmé, že obecné soudy všechny uplatněné námitky stěžovatelky pojednaly a zaujaly k nim své stanovisko. K otázce dobrých mravů a nepoměru hodnoty zajištěné pohledávky a zástavy lze zcela odkázat na odůvodnění soudu I. stupně, str. 5 třetí odstavec shora.
Ústavní soud tak považuje námitky stěžovatelky za pouhou nesouhlasnou polemiku s právními názory obecných soudů, která vyplývá, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti sama připustila, ze skutečnosti, že z jejího majetku bylo zastaveno více, "než by zastavila, kdyby v té době rozuměla vztahu mezi porosty a parcelami". K otázce vážnosti vůle stěžovatelky tak nelze než připomenout, že i touto námitkou se soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku zabýval. Městský soud v Praze výslovně uvedl, že bylo věcí stěžovatelky, zda se s obsahem zástavní smlouvy řádně seznámila, neboť co smlouvě předcházelo, popř. na ni navazovalo, aniž by to v písemné smlouvě našlo svůj výraz, je bezvýznamné. Rozhodující je pouze jasné vymezení předmětu zástavního práva ve smlouvě o jeho zřízení. Ústavní soud tedy uzavřel, že rozhodnutí obecných soudů svědčí o tom, že o předmětu řízení, tak jak byl stěžovatelkou vymezen, obecné soudy po provedeném dokazování rozhodly a svá rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnily. Soudy vyšších stupňů se vypořádaly se vznesenými odvolacími i dovolacími námitkami stěžovatelky, přezkoumatelným způsobem bez (extrémních) rozporů či stop libovůle v rozhodování daly najevo, jak zjištěný skutkový stav právně kvalifikovaly a na obsah jejich odůvodnění lze tedy v podrobnostech odkázat. Prostý nesouhlas účastníka řízení tak nemohl založit důvodnost ústavní stížnosti a sám o sobě vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Právo na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, jak vyplývá z kautel hlavy páté Listiny, nemůže být porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, rozhodne na jeho základě a své rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu