ECLI:CZ:US:2009:4.US.1670.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1670/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Puškinova 5, Vyškov, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 1/2009-47 ze dne 2. 4. 2009 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 30 Ca 142/2008-24 ze dne 30. 7. 2008 a o návrhu na zrušení §50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a čl. I bod 22 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem doručeným dne 30. 6. 2009, jehož prostřednictvím se stěžovatelka, zastoupená obecným zmocněncem A. H., domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a současně zrušení §50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen "občanský soudní řád"), a čl. I bod 22 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "zákon č. 7/2009 Sb.").
Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 30 Ca 142/2008 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem krajského soudu č. j. 30 Ca 142/2008-24 ze dne 30. 7. 2008 byla dle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní") odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Brně. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 1/2009-47 ze dne 2. 4. 2009 odmítnuta z důvodu zmeškání lhůty. Nejvyšší správní soud za užití ustanovení §46 odst. 3 a §50c odst. 4 občanského soudního řádu a §42 odst. 5 soudního řádu správního dovodil, že usnesení krajského soudu bylo stěžovatelce, resp. jejímu obecnému zmocněnci, doručeno dne 1. 9. 2008, byť tento jej fakticky převzal až dne 5. 9. 2008. Posledním dnem lhůty k podání kasační stížnosti tak bylo pondělí 15. 9. 2008, kasační stížnost přitom byla zaslána elektronicky až dne 17. 9. 2008.
Stěžovatelka měla za to, že krajský a Nejvyšší správní soud svým postupem neoprávněně zasáhly do jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 1, čl. 6, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 1 čl. 3, čl. 4. čl. 5, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v aplikaci fikce doručení, kterýžto institut označila za protiústavní, a dále v tom, že Nejvyšší správní soud nezohlednil a neodstranil vady, jimiž trpělo řízení před krajským soudem. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše. Stěžovatelka v ústavní stížnosti avizovala doplnění jejího odůvodnění, do doby vydání tohoto rozhodnutí tak však neučinila.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu tohoto rozhodnutí.
Stěžovatelka opírala svou argumentaci v prvé řadě o protiústavnost ustanovení §50c odst. 4 občanského soudního řádu, jež se týká doručování písemností v občanském soudním řízení a na základě §42 odst. 5 soudního řádu správního se užije i v soudním řízení správním. Ustanovení §50c odst. 4 občanského soudního řádu stanoví, že nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů, nebo jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní doručení písemnosti vyloučeno (§50d odst. 1) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné. Toto ustanovení (tzv. fikce doručení) upřesňuje ustanovení §46 odst. 3 občanského soudního řádu, kterým je zakotveno tzv. náhradní doručování a doručování uložením. Předpokladem pro doručení tímto způsobem je podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje, přičemž z důvodu obtížnosti ověřování této skutečnosti zákon v §46 odst. 6 občanského soudního řádu zakotvuje vyvratitelnou právní domněnku o tom, že se adresát v místě doručování zdržoval.
Je tedy zřejmé, že ustanovení §50c odst. 4 občanského soudního řádu pouze sleduje účel občanského soudního řízení, vyplývající z ustanovení §6 občanského soudního řádu, tedy zajišťuje, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Na druhé straně je napadené ustanovení výrazem obecné právní zásady vigilantibus iura scripta sunt (každý nechť si střeží svá práva), která se projevuje v požadavku na součinnost ze strany účastníků řízení. Fikce doručení dle ustanovení §50c odst. 4 občanského soudního řádu plní funkci zrychlení řízení a odstranění zdlouhavého zjišťování ohledně řádného doručení. Navíc nepředstavuje pro účastníka řízení nezhojitelný zásah do jeho procesních práv, když zákon předvídá i možnost tuto skutečnost vyvrátit (§46 odst. 6 občanského soudního řádu). Z výše uvedeného vyplývá, že zákonodárcem zvolené řešení lze posoudit jako proporcionální a vyvážené a Ústavní soud tedy neshledal tvrzené důvody protiústavnosti napadeného ustanovení §50c odst. 4 občanského soudního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 407/05 a IV. ÚS 824/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, když v projednávané věci na základě aplikace §50c odst. 4 občanského soudního řádu dospěl k závěru, že usnesení krajského soudu č. j. 30 Ca 142/2008-24 ze dne 30. 7. 2008 bylo stěžovatelce doručeno dne 1. 9. 2008, což koresponduje s obsahem spisu, dle nějž byla zásilka, obsahující předmětné usnesení, uložena na poště dne 22. 8. 2008. Za daných okolností, kdy stěžovatelka podala kasační stížnost až dne 17. 9. 2009, neměl Nejvyšší správní soud jinou možnost než ji pro opožděnost odmítnout. Ústavní soud proto návrh na zrušení §50c odst. 4 občanského soudního řádu, jakož i ústavní stížnost v části, v níž směřovala vůči usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 1/2009-47 ze dne 2. 4. 2009, odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Usnesení krajského soudu č. j. 30 Ca 142/2008-24 ze dne 30. 7. 2008 nebylo možno meritorně přezkoumat, neboť ústavní stížnost byla ve vztahu k tomuto rozhodnutí nepřípustná a tedy věcného projednání nezpůsobilá. Stěžovatelka totiž z důvodu opožděného podání kasační stížnosti řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost v této části odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Návrh na zrušení čl. I bod 22 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl novelizován §49 a §50 občanského soudního řádu, pak Ústavní soud odmítl dle §43 odst. 2 písm. b) a §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť nezbytnou podmínkou pro podání návrhu dle §74 zákona o Ústavním soudu je, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele došlo v důsledku aplikace předpisu, jehož zrušení je navrhováno. Jelikož čl. I bod 22 zákona č. 7/2009 Sb. nabyl účinnosti až dne 1. 7. 2009, nemohl být v projednávané věci vůbec aplikován, a stěžovatelku bylo proto nutno ve vztahu k návrhu na jeho zrušení považovat za osobu zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu