ECLI:CZ:US:2009:4.US.1687.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1687/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Real Invest Pernerova s.r.o., se sídlem Pardubice, Pernerova 441, IČ: 260 00 105, zastoupené JUDr. Marií Starečkovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Pernerova 1490, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 26. března 2009 č. j. 22 Co 50/2009-91, rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 15 C 104/2008-70, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 15. dubna 2009 č. j. 18 Co 517/2008-90 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. července 2008 č. j. 7 C 419/2007-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. června 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva na soudní a jinou právní ochranu v oblasti ochrany vlastnického práva vyplývající zejména z čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, která nabyla vydražením v nedobrovolné dražbě dne 27. února 2004 id. 1/2 rodinného domu čp. 128 v Pardubicích Svítkově, podala u Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") proti stejné žalované M. K. (dále jen "žalovaná") celkem 4 žaloby o zaplacení v žalobě specifikované částky za to, že nemohla užívat ani jinak realizovat své spoluvlastnické právo k nemovitosti, jejíž spoluvlastnicí byla žalovaná. Okresní soud ve třech ukončených případech žaloby zamítl a odvolací Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice (dále jen "odvolací soud"), ve všech případech rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v jejím případě došlo k nespravedlivému a tendenčnímu posouzení věci obecnými soudy, což usuzuje i ze skutečnosti, že všechna další rozhodnutí okresního soudu byla posuzována podle prvního rozhodnutí okresního soudu vydaného pod sp. zn. 7 C 419/2007 a přestože bylo rozhodováno různými senáty, jsou rozsudky v podstatě totožné. Stěžovatelka má za to, že rozsudky odvolacích soudů jsou v zásadním rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž se neztotožňuje se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2009 sp. zn. 28 Cdo 725/2008, na které odvolací soud odkazuje. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/1999, III. ÚS 359/05 a II. ÚS 471/05.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka uvádí námitky, které již uplatnila v provedeném soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, když dovolání není přípustné [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobami i podanými opravnými prostředky stěžovatelky zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen"ESLP") ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. června 2001 in ASPI] a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. ledna 2005 in ASPI). Porušení uvedených principů v posuzovaném případě shledáno nebylo.
Z obecně dostupné judikatury ESLP vyplývá, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy a ani nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999 in ASPI). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v §120 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80, str. 259). Pokud pak stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
K namítanému porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy, které obecně soudům ukládají povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům a zaručují rovnost práv všech účastníků řízení před soudem, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu