ECLI:CZ:US:2009:4.US.1701.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1701/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) Ing. F. K., 2) V. H., 3) E. P., všichni zastoupení JUDr. Zdeňkem Bauerem, advokátem se sídlem v Brně, Gorkého 11, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 664/2007 ze dne 22. 4. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají, s tvrzením porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí.
Jak je patrno z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 5/97, byl napadeným rozhodnutím potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 5/97 ze dne 10. 5. 2007. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kteří se, s tvrzením neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 3. 1976, domáhali určení, že jejich právní předchůdkyně byla ke dni svého úmrtí (2. 7. 1991) vlastnicí předmětných pozemků. Jmenovaný soud po provedeném dokazování zjistil, že právní předchůdkyně stěžovatelů, která předmětné nemovitosti nabyla dědictvím, ještě v průběhu dědického řízení uzavřela kupní smlouvu, jíž převáděla předmětné nemovitosti na národní podnik Brněnské papírny, aniž k tomuto převodu byl udělen souhlas státního notářství. V obsáhlém zdůvodnění svého rozhodnutí se soud I. stupně nejprve podrobně věnoval vysvětlení, proč v daném případě nelze použít závěrů vyjádřených ve stanovisku pléna Ústavního soudu publikovaném pod č. 477/2005 Sb., a v tomto směru poukázal zejména na časové i skutkové odlišnosti dané věci od případu, na jehož podkladě k vydání uvedeného stanoviska došlo. S ohledem na své vývody stran nemožnosti použití závěrů stanoviska Ústavního soudu na daný případ pak z uvedeného zjištění učinil závěr, že předmětná kupní smlouva bez udělení souhlasu státního notářství, jehož podle právních předpisů v té době platných bylo třeba (§41 zákona č. 95/1963 Sb.), se nestala smlouvou účinnou a nebyla tak způsobilou převodu vlastnického práva k nemovitostem na stát. Vycházeje z dále učiněného skutkového zjištění, že stát byl od uzavření kupní smlouvy dne 5. 3. 1976 až do data 27. 3. 1997, kdy stěžovatelé poprvé zpochybnili platnost smlouvy, v dobré víře a jeho držba předmětných nemovitostí tak byla více než 20 let držbou oprávněnou, pak přihlédl k protistranou vznesené námitce vydržení a dovodil, že jakmile se stát stal způsobilým subjektem vydržení, a to je dnem 1. 1. 1992 (kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., umožňující oproti předchozí právní úpravě vydržení i právnickým osobám), nabyl předmětné nemovitosti vydržením. Za této situace soud uzavřel, že není dán právní zájem stěžovatelů na určení vlastnického práva jejich právní předchůdkyně k předmětným nemovitostem ke dni jejího úmrtí, neboť k tomuto dni tato sice byla jejich vlastníkem, o toto vlastnické právo však ona resp. její dědicové přišli dne 1. 1. 1992. Je tak v dané věci zřejmé, že by požadované určení nemohlo splnit preventivní funkci určovací žaloby či odstranit pochybnosti či nejistotu daného vztahu, naopak bylo by způsobilé takovou nejistotu založit s tím, že dodatečné projednání dědictví by za zjištěného stavu nemělo smyslu ani faktického ani právního.
Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Učinil tak však s odkazem na závěry shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu, podle nichž žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, a na to, že jedním z restitučních titulů pro vydání nemovitostí, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu, je také převzetí nemovitostí bez právního důvodu. Nad rámec svých rozhodovacích důvodů však zároveň konstatoval, že právní úvahy soudu I. stupně, týkající se případného vydržení vlastnictví, jsou zcela v souladu s právními předpisy a platnou judikaturou Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, podle nichž je napadený rozsudek výrazem denegatio iustitiae. Podle jejich názoru je evidentní, že stanovisko Ústavního soudu, z něhož jmenovaný soud vycházel, se dotýká případu "vzniklého mimo tzv. rozhodné období", odvolací soud se koncentroval pouze na prvou větu stanoviska, kterou vytrhl z kontextu, aniž by přihlédl k souvislostem posuzovaného případu. Vzhledem k tomu, že i tento soud považoval kupní smlouvu ze dne 5. 3. 1976 za neplatnou, nelze považovat jeho rozsudek za věcně správný, právně vadné jsou i jeho úvahy o případném vydržení vlastnického práva, protože nejsou v souladu s právními předpisy pro nemožnost vydržení vlastnického práva právnickou osobou až do 1. 1. 1992, přičemž stěžovatelé zdůrazňují, že určovací žalobou se domáhali určení vlastnického práva jejich právní předchůdkyně, která zemřela v době, kdy vydržení vlastnického práva právnickou osobou vůči fyzické osobě zákon nepřipouštěl. V uvedeném postupu soudů spatřují porušení shora označených článků Listiny, Úmluvy a Paktu a navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů napadeným rozhodnutím zjištěn nebyl. Ústavní soud, v kontextu skutkových okolností případu stížností nezpochybňovaných (neúčinnost kupní smlouvy byla dovozena z prokázané absence souhlasu státního notářství s převodem nemovitostí, přičemž povinnost zajistit tento souhlas měla sama právní předchůdkyně stěžovatelů), s přihlédnutím ke smyslu restitučních předpisů, jimiž je odčinění křivd minulosti způsobených nebo tolerovaných státem, nesdílí názor odvolacího soudu, že při posouzení dané věci v komplexu bylo možno vycházet bez dalšího ze závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu a dává tak přednost postupu soudu I. stupně, na odůvodnění jehož rozhodnutí lze zcela odkázat. Jmenovaný soud postupně řešil všechny v daném případě v úvahu přicházející právní otázky a učinil tak způsobem, který Ústavní soud nepovažuje za způsobilý zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právní závěr soudu o vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem státem byl učiněn na podkladě skutkového stavu, z něhož vycházel i odvolací soud, který ani stěžovatelé v ústavní stížnosti nezpochybňují a odpovídá názorům na vydržení vlastnického práva k věci právnickou osobou Ústavním soudem již dříve vysloveným (srov. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 293/02 a II. ÚS 196/2000). Samotný stěžovateli zdůrazňovaný fakt, že k úmrtí jejich právní předchůdkyně, k němuž mělo být její vlastnické právo určeno, došlo ještě před 1. 1. 1992, pak za zjištěného stavu, že dobrá víra vydržitele trvala až do 27. 3. 1997, nemohl již na postavení stěžovatelů ničeho změnit. Ústavní soud tedy uzavírá, že za situace, kdy napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, který nad rámec svých primárních rozhodovacích důvodů potvrdil i správnost uvedených závěrů soudu I. stupně o vydržení vlastnictví a jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, jichž se dovolávají, dojít nemohlo.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu