ECLI:CZ:US:2009:4.US.1725.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1725/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. J., zastoupeného JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem, AK se sídlem Palackého 4, 772 00 Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2008 č. j. 26 C 315/2008-43 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 30. 4. 2009 č. j. 69 Co 703/2008-89 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti shora označeným rozhodnutím. Napadal postup obecných soudů, které mu uložily povinnost k náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému (Olomoucký kraj); svůj postup odůvodnily tím, že stěžovatel (v původním řízení žalobce) zpětvzetím návrhu zavinil zastavení řízení.
Stěžovatel však s uložením povinnosti nesouhlasil. Podle jeho názoru bylo třeba aplikovat ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Důvody hodné zvláštního zřetele byly podle jeho názoru dány tím, že šlo o žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy o vztah mezi jednotlivcem a veřejnou mocí. Návrh proti prvnímu žalovanému byl navíc podán pouze z procesní opatrnosti. Na tyto skutečnosti poukázal stěžovatel již v odvolání, avšak odvolací soud se jimi vůbec nezabýval.
Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
V projednávané věci však Ústavní soud důvody opodstatňující jeho zásah neshledal, jelikož napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a podústavní právo je v nich intepretováno a aplikováno ústavně konformně. Nelze mít jakýchkoliv ústavněprávních výhrad proti tvrzení odvolacího soudu, že důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. v projednávané věci dány nebyly.
K závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je Ústavní soud veden i skutečností, že návrh - ač sepsán advokátem - neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci a věnuje se pouze rozboru ustanovení §150 o. s. ř. Stěžovatel dokonce ani neoznačil základní právo, které mělo být napadenými rozhodnutími porušeno. S ohledem na svůj závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti však Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady návrhu; šlo by o ryze formalistický postup, který by toliko prodloužil řízení, aniž by mohl mít jakýkoliv vliv na jeho výsledek.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu