ECLI:CZ:US:2009:4.US.1726.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1726/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem Advokátní kanceláře v Břeclavi, Jana Palacha 121/8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2008 č. j. 3 To 144/2008-2558, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejích základních práv zaručených zejména čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), podle nichž státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, je proti ní vedeno pod sp. zn. 53 T 7/2006 u Krajského soudu v Brně trestní řízení pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. z.“), a pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. z. Dne 12. 8. 2008 byl Krajským soudem v Brně v uvedeném trestním řízení vynesen rozsudek, kterým byla stěžovatelka v plném rozsahu zproštěna obžaloby, a stěžovatelka se u jednání vzdala práva na podání odvolání. Dne 22. 10. 2008 bylo Krajskému soudu v Brně doručeno podání, označené jako odvolání státního zástupce proti uvedenému zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně v neprospěch stěžovatelky a další obviněné, a to do výroku o vině i trestu. Uvedené podání je v závěru opatřeno kulatým razítkem Krajského státního zastupitelství Brno se státním znakem a je zde uvedeno: „Státní zástupkyně, v. r. JUDr. D. B.“ bez podpisu a dále je zde uvedeno: „Za správnost: Č.“ s nečitelným podpisem. Vrchní soud v Olomouci na základě tohoto podání státního zástupce napadeným usnesením ze dne 16. 12. 2008 č. j. 3 To 144/2008-2558 rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
3. Stěžovatelka má za to, že v daném případě se nejednalo o odvolání splňující zákonné náležitosti, neboť toto musí být podáno a tedy i podepsáno výlučně a pouze osobou státního zástupce. Vrchní soud v Olomouci měl proto podle názoru stěžovatelky toto odvolání podle §253 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), odmítnout nebo k podání neměl vůbec přihlížet. Pokud tedy Vrchní soud v Olomouci postupoval shora uvedeným způsobem, vykonával tak státní moc v rozporu se zákonem a zasáhl do ústavně chráněných práv stěžovatelky. Stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu zrušil.
II.
4. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Nepřípustnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem vyplývá ze skutečnosti, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že se nejedná o procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ale že lze ústavní stížnost podat po vyčerpání všech procesních prostředků, které jednotlivci zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)]. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
6. Ústavní soud předně konstatuje, jak dává opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci není však takovým rozhodnutím. V posuzovaném případě usnesení vrchního soudu, kterým byl z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně, je rozhodnutím nemeritorní povahy a Krajský soud v Brně ve věci trestního stíhání, vedeného proti stěžovatelce, znovu rozhodne. Napadeným rozhodnutím nemohla být v tomto směru stěžovatelce způsobena žádná vážnější újma a zmíněné rozhodnutí nemohlo mít ve své podstatě ani vliv na vlastní rozhodnutí ve věci samé. Teprve rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci samé by mohlo být na újmu práv stěžovatelky a stěžovatelce náleží proti takovému rozhodnutí řádný opravný prostředek a taktéž proti konečnému rozhodnutí obecných soudů ve věci samé má stěžovatelka možnost domáhat se svých práv a svobod v řízení o mimořádných opravných prostředcích, včetně podání ústavní stížnosti.
7. K námitce stěžovatelky, že v daném případě odvolání státního zástupce nesplňovalo zákonné náležitosti, pak Ústavní soud odkazuje na ustanovení §158 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 7/2004, jímž se podle ustanovení §12 odst. 1 a §13e odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, vydává kancelářský řád státního zastupitelství, který upravuje i postup vypravení písemností státního zastupitelství.
8. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jejích základních práv a svobod, jenž by byl trvalým a nezhojitelným v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo uvedeno výše. O tom, zda o stěžovatelčiných právech bylo rozhodnuto způsobem neporušujícím její základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení dané věci.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2009
Michaela Židlická
soudce zpravodaj