ECLI:CZ:US:2009:4.US.1811.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1811/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou ve věci stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Janem Durčákem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. 10 C 149/2007, proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 1. 2009 (správně zřejmě 23. 1. 2009) sp. zn. 10 C 149/2007 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2009 sp. zn. 25 Co 64/2009, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla doručena dne 10. 7. 2009 ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva (svobody), jež jsou jí garantována čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 90 a čl. 96 Ústavy. Dále stěžovatelka touto ústavní stížností navrhuje, aby Ústavní soud na základě ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), odložil vykonatelnost všech výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z toho důvodu, aby nemohlo docházet k dispozicím s nemovitostmi uvedenými v rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. 10 C 149/2007. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž žádá, aby jí soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Na tomto místě je nutno rovněž poznamenat, že stěžovatelka k ústavní stížnosti nepřiložila zvláštní plnou moc ve smyslu §29 a násl. zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však stěžovatelku k odstranění této vady nevyzýval, neboť by to bylo s ohledem na další formální nedostatky ústavní stížnosti zbytečné.
Ke skutkovému stavu je možno uvést, že vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti (dále jen „vedlejší účastnice“) podala proti stěžovatelce žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, která byla projednávána Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 10 C 149/2007. Soud ve věci vydal při ústním jednání dne 3. 12. 2007 rozsudek, kterým rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání tak, že předmětné nemovitosti rozdělil a přikázal je do výlučného vlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice, zároveň také zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení.
Žalobu, předvolání k ústnímu jednání, jakož i rozsudek ve věci soud doručoval na shora označenou adresu stěžovatelky s tím, že se mu vždy doručované zásilky vrátily se zprávou, že zásilka nebyla stěžovatelkou v úložní době vyzvednuta.
Soud proto následně provedl několik úkonů, aby zjistil místo pobytu stěžovatelky. Dotázal se rovněž rodičů stěžovatelky, zda by nesouhlasili s výkonem funkce opatrovníka. Po té, co se soudu nepodařilo zjistit místo pobytu stěžovatelky a rodiče stěžovatelky souhlasili s výkonem opatrovnictví jen za podmínek, kterým soud nevyhověl, přistoupil k tomu, že svým usnesením ze dne 28. 5. 2008 ustanovil stěžovatelce opatrovníka z řad advokátů, kterému byl posléze citovaný rozsudek Okresního soudu v Jičíně doručen. Opatrovník – advokát přitom podle tvrzení stěžovatelky v její věci, kromě převzetí usnesení o ustanovení opatrovníkem a převzetí rozsudku, neučinil vůbec žádný úkon.
Stěžovatelka napadla rozsudek Okresního soudu v Jičíně, jenž byl doručen opatrovníkovi, v celém rozsahu odvoláním ze dne 31. 12. 2008. Odvolání bylo soudem odmítnuto jako opožděné usnesením ze dne 23. 1. 2009. Toto usnesení opět stěžovatelka napadla odvoláním ze dne 9. 2. 2009. Krajský soud v Hradci Králové však napadené usnesení v celém rozsahu potvrdil svým usnesením ze dne 24. 4. 2009 sp. zn. 25 Co 64/2009.
Proti všem výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů týkajících se věci samé, resp. těch, jimiž bylo rozhodnuto o odvoláních stěžovatelky, podala stěžovatelka právě projednávanou ústavní stížnost.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, což znamená, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení ústavně právních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyly porušeny základní práva a svobody jeho účastníka.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost tak má výrazně subsidiární charakter, což znamená, že jako přípustná nastupuje až teprve tehdy, když prostředky stanovené jednoduchým právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu v rozsahu, jak shora uvedeno.
Odnětí možnosti jednat před soudem, jak tvrdila stěžovatelka, způsobuje, že řízení by bylo zatíženo procesní vadou, jež je relevantní z hlediska čerpání řádných a mimořádných opravných prostředků, které poskytuje Občanský soudní řád. Za dané procesní situace může tak stěžovatelka využít žalobu pro zmatečnost v souladu s ustanovením §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb., ve spojení s čl. II. části první bod 11 zákona č. 7/2009 Sb. a ústavní stížnost je tedy předčasná.
Za těchto okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby stěžovatelce „přiznal“ náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce „obecné pravidlo – výjimka“ vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v „odůvodněných“ případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako nepřípustnou. Z tohoto důvodu se také nemohl zabývat návrhem na odklad vykonatelnosti shora označených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. července 2009
Michaela Židlická
soudce zpravodaj