ECLI:CZ:US:2009:4.US.1921.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1921/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. Z. T., zastoupeného Mgr. Petrem Dokládalem, advokátem, AK se sídlem Zvonařka 16, 617 00 Brno, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 5. 2009 čj. 3 ZN 2864/2008-34 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. 3 Ústavy spojenou s čl. čl. 6 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Policie ČR o odložení věci - podezření ze spáchání trestného činu.
Jak vyplynulo z připojeného napadeného usnesení, městský státní zástupce zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatele, manžela zesnulé Z. T., proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Městského ředitelství Brno, SKPV, odboru obecné kriminality, ze dne 14. 4. 2009 čj. MRBM-10279-40/TČ-2008-73-KS, kterým byla podle §159a odst. 1 tr. řádu odložena věc - podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona, kterého se měli dopustit neznámí pachatelé z řad ošetřujících lékařů tím, že od 30. 6. 2008 do 4. 7. 2008, kdy byla hospitalizovaná poškozená Z. T. pro srdeční zástavu na Anesteziologicko resuscitační klinice Fakultní nemocnice U Sv. Anny v Brně, Pekařská 53, došlo při léčbě k pochybení doposud neustanoveného lékařského personálu, což mělo za následek, že dne 4. 7. 2008 zemřela. Stěžovatel ve stížnosti proti odložení věci namítl, že ze strany ošetřujících lékařů došlo k zanedbání prevence infekce, neboť poškozená byla zvlášť ohroženou osobu s ohledem na věk, léčbu cytostatiky, či zavedení katetru a dne 3. 7. 2008 jí navíc byla podána maximální dávka noradrenalinu, tedy léku, který je podle odborné literatury v případě infekce a z ní rozvinuté sepse kontraindikován jako škodlivý. Stěžovatel rovněž kriticky hodnotil provedené znalecké posudky, zcela zpochybnil jejich závěry a napadl postup policisty provádějícího prověřování. Státní zástupce však dospěl k závěru, že policejní orgán při odložení věci nepochybil, jeho postup verifikoval a vyjádřil se k uplatněným námitkám stěžovatele.
Stěžovatel s odložením věci nesouhlasil a v ústavní stížnosti podrobně popsal skutečnosti, které dle jeho názoru, podloženého odbornou literaturou, odůvodňovaly důvodné obavy k tomu, že při léčení jeho manželky došlo k vážným pochybením a selhání ošetřujícího zdravotnického personálu; zanedbání péče pak vedlo k jejímu úmrtí. Stěžovatel zpochybnil znalecká zjištění, kriticky se vyjádřil k postupu vyšetřovatele a shrnul, které prokázané skutečnosti má za podstatné k závěru, že nedbalostí lékařského personálu byl život jeho manželky zmařen.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Problematikou postupu orgánů činných v trestním řízení při prověřování ve smyslu ustanovení §159 a 159a tr. řádu se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi zabýval opakovaně (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz a další) a v případech, jako je nyní projednávaná věc, opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných základních práv oznamovatelů.
Je tomu tak proto, že podle čl. 80 odst. 1 Ústavy (a ustanovení §2 odst. 8 tr. řádu) je veřejná žaloba v trestních věcech svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 tr. řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (viz §1 odst. 1 tr. řádu) nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému (srov. usnesení III.ÚS 221/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud odkazuje i na svoji dosavadní publikovanou judikaturu (srov. usnesení II.ÚS 361/96, Sb. n. u., sv. 7, str. 345, I.ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291), ve které vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni. Tímto způsobem Ústavní soud již v minulosti dovodil, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil. Tento názor lze mít za východisko i pro závěr, že pokud má poškozený v trestním řízení určitá práva, vyplývající z norem v oblasti jednoduchého práva, nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem.
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje trestní řád v ustanoveních 158 a násl. Nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak. V projednávané věci policejní orgán přijal podnět stěžovatele, provedl šetření a podnět odložil. Stěžovatel využil zákonné možnosti podat proti usnesení o odložení věci stížnost, kterou státní zástupce přijal a rozhodl o ní podle §148 odst. 1 tr. řádu. Lze tedy učinit závěr, že orgány činné v trestním řízení nezůstaly nečinné, podnětem stěžovatele se zabývaly a rozhodly o něm v souladu s požadavky kladenými na jejich rozhodování normami trestního řádu. Skutečnost, že podnět odložily a stížnost zamítly, však z podstaty věci nemůže představovat porušení jakéhokoliv ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva stěžovatele, neboť, jak shora vyloženo, podáním trestního oznámení oznamovatel svá subjektivní ústavně zaručená práva nerealizuje.
K tvrzenému porušení čl. 6 Listiny Ústavní soud uvádí, že jeho smyslem je ochrana života každé lidské bytosti a ústavněprávní garance, že nikdo nemůže být svévolně usmrcen. Ochrana tohoto ústavně chráněného práva má ryze veřejnoprávní charakter, které stát chrání nezávisle na vůli jedince, v zákonné rovině je tomu výlučně ustanoveními trestního zákona. V projednávaném případě však orgány činné v trestním řízení neshledaly v postupu žádné konkrétní osoby protiprávní pochybení (postup non lege artis); výsledkem jejich šetření bylo odložení věci. Tímto jejich rozhodnutím, jak vyloženo shora, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto za daného stavu věci bylo shledáno neopodstatněným i tvrzení o porušení čl. 6 Listiny.
Jen na okraj lze připomenout, že k následkům ve vztahu lékař - pacient, ve kterém má z mnoha důvodů (především z důvodů znalostních) převahu moci právě lékař, Ústavní soud připojil svůj komentář ve formě obiter dicta v usnesení ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I.ÚS 1919/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Zdůraznil v něm zájem na důsledné ochraně pacientových základních práv na tělesnou integritu, resp. práva na život a nevyloučil, že obecné soudy by se ve své rozhodovací praxi mohly přiklánět k doktríně uplatňované v právních řádech zemí common law. Podle ní soud poměřuje či odhaduje pravděpodobnost dosažení určitých šancí, pokud by byl zvolen určitý postup a reflektuje tyto šance, zda jsou vyšší nebo nižší než ty, které by bylo možno očekávat při nenarušeném či řádném chodu věcí; jinými slovy, soud zvažuje, jaké by v případě lékařského postupu lege artis byly statisticky šance (prognózy) na úplné vyléčení, úplné odvrácení smrti či prodloužení života pacienta o určitou dobu. I přes přesvědčení Ústavního soudu, že takovéto řešení se více přibližuje ideji spravedlivého řešení následků poškozených, nebylo možné úvahy v odůvodnění citovaného usnesení sledovat i v projednávaném případě, neboť tyto byly učiněny v souvislosti s posouzením otázky příčinné souvislosti prokázaného protiprávního jednání ošetřující lékařky a smrtí pacientky při rozhodování o náhradě škody vzniklé pozůstalým. Ostatně i v citovaném usnesení Ústavní soud připustil, že je samo o sobě velmi obtížné určit v lékařských postupech jednoduchý vztah příčiny a následku. Podstatou lékařství je vstupovat do celého řetězce příčin a následků, do procesů, které probíhají v lidském těle, a vnějším zásahem tyto procesy ovlivňovat, měnit jejich směr, působení, atd. Zásah lékaře tak vlastně sám o sobě mění "přirozený běh věcí" v lidském těle, zasahuje do komplexních vztahů příčin a následků. I v případě aktivního jednání lékaře, který zvolí určitý léčebný postup, je velmi obtížné, ba vyloučené stanovit, zda tento postup byl nade vší rozumnou pochybnost jedinou možnou příčinou škodlivého stavu, který nastal. O to obtížnější je to v případě opomenutí, kdy lékař nezvolí postup, který na základě soudobých a dostupných znalostí lékařství zvolit mohl a měl. Prokázat, že právě a pouze toto opomenutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je v podstatě nemožné.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu