ECLI:CZ:US:2009:4.US.1926.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1926/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 3, Vinohradská 126, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. května 2009, č.j. 43 T 110/2007-102, a Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2009, č.j. 5 To 245/2009-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo odepřít výpověď, pokud by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, zaručené v čl. 37 odst. 1 Listiny.
Napadeným rozhodnutím Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci. Citovaným usnesením Městský soud v Praze stížnost proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl trestním příkazem shledán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu osmnácti měsíců. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci. Na radu tehdejšího obhájce nepodal odpor, neboť jediným svědkem, vedle poškozeného, byl policista, jehož svědectví by bylo obtížné vyvrátit.
Jak však stěžovatel dodatečně zjistil, svědek i poškozený se dlouhodobě znají a tato skutečnost, již stěžovatel zjistil teprve počátkem roku 2008, by podle jeho názoru mohla vést k jinému posouzení věrohodnosti svědka. Podle jeho názoru se tedy jedná o novou skutečnost, která by byla způsobilá změnit závěry soudu o trestném jednání. Proto chtěl v obnoveném řízení nechat provést výslech tohoto svědka.
Soudy obou stupňů však jeho návrh jako novum neposoudily, a tím jej měly zkrátit v naříkaných právech. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů zrušil. Ve svém podání přitom odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu (Rt 7 Tz 1/80, jakož i Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/99).
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 43 T 110/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z procesních předpisů jednoznačně vyplývá, že užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků. Řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení.
První fáze řízení byla zakončena napadenými rozhodnutími. Obecné soudy dospěly k závěru, s nímž stěžovatel nebyl spokojen, a proto takové rozhodnutí napadl ústavní stížností. Z napadených rozhodnutí je přitom patrné, že obecné soudy se neztotožnily s přesvědčením stěžovatele o novosti a významu důvodů, na nichž návrh na povolení obnovy řízení založil.
Zaručené právo na provedení všech nezbytných důkazů se předpokládá u projednávání věci samé. V daném případě, jak již bylo výše uvedeno, je řízení o obnově rozděleno do dvou fází, v nichž první má pouze osvědčit okolnosti, resp. splnění podmínek pro druhou fázi. Takové rozdělení má, mimo jiné, i ten účel, že řízení o obnově bude efektivní a povede k posouzení viny a trestu, aniž by mimo prověřování předložených důkazů a svědectví muselo prověřovat, zda se jedná skutečně o nové důkazy. Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, což znamená, že pro jeho užití musí nastat mimořádné okolnosti. S ohledem na tyto skutečnosti neshledal Ústavní soud ani protiústavnost postupu obecných soudů.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo ke zkrácení práv stěžovatele. Soudy v rámci své zákonem stanovené pravomoci věc posoudily a pokud dospěly k rozhodnutí, které řádně a úplně odůvodnily, nepovažuje Ústavní soud taková rozhodnutí za vadná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu