ECLI:CZ:US:2009:4.US.1940.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1940/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obce Jevany, se sídlem obecního úřadu v Jevanech, Černokostelecká 49, IČ: 00235423, zastoupené JUDr. Janem Touškem, advokátem se sídlem v Praze 10, Služeb 3056/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009 č. j. 21 Cdo 2215/2008-192, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2007 č. j. 30 Co 565/2007-175 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. června 2007 č. j. 6 C 209/2004-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. července 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro jejich zásah do práv zajištěných čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 6 C 209/2004 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že na nemovitostech uvedených v žalobě nevázne zástavní právo. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. června 2007 č. j. 6 C 209/2004-157 byl návrh stěžovatelky proti žalované SOCIETATEA CU RASPUNDERE LIMITATA "BELDEN" zamítnut. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2007 č. j. 30 Co 565/2007-175 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 30. dubna 2009 č. j. 21 Cdo 2215/2008-192.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh provedeného soudního řízení a namítala, že obecné soudy jednaly v rozporu se zákonem, neakceptovaly právo zúženou aplikací ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku, použily právní normu nižší právní síly oproti Listině a vůči stěžovatelce tak bylo zneužito její vlastnické právo tím, že s předmětnými pozemky nakládaly jiné osoby, zcizovaly je a zřizovaly k nim zástavní práva. Stěžovatelka odkázala na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku s tím, že vše, co bylo vůči ní činěno od roku 1991 je v rozporu s dobrými mravy, neboť vydražiteli předmětných pozemků bylo známo, že se stěžovatelka domáhá svého vlastnictví a přesto převedl vydražený majetek na další subjekt aniž sdělil nabyvateli pravý stav věci. Veškeré úkony týkající se předmětných pozemků učiněné vydražitelem i následným nabyvatelem, především zatížení nemovitostí zástavním právem, bylo podle názoru stěžovatelky pouze spekulací za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů a její nesouhlas s výkladem a aplikací ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku, provedeného obecnými soudy. Stěžovatelka uvádí námitky, které již uplatnila v soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatelky podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů, které se opírají o konstantní judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. 21 Cdo 705/2008, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. března 2004 sp. zn. III. ÚS 45/04 a ze dne 20. června 2006 sp. zn. II. ÚS 545/05), neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Závěry ve věci rozhodujících soudů, včetně posouzení ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na daný případ, byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Pokud pak stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu