ECLI:CZ:US:2009:4.US.1967.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1967/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. A., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Komenského 241, Hradec Králové 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2009 č. j. 28 Cdo 494/2009-206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. července 2009, která splňovala náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2009 č. j. 28 Cdo 494/2009-206 (dále jen "napadené rozhodnutí"). Stěžovatel tvrdil, že postupem Nejvyššího soudu byly porušeny ústavní předpisy, konkrétně čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 4 C 87/2007 zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě dne 29. března 2007 domáhal vydání rozsudku ve věci rozhodnutí valné hromady Honebního společenstva Božanov - Koruna konané dne 3. března 2007. Po provedeném řízení a připuštění změny petitu okresní soud rozsudkem ze dne 7. března 2008 č. j. 4 C 87/2007-157 žalobu zamítl. Na základě odvolání stěžovatelem podaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. září 2008 č. j. 20 Co 196/2008-185 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Nejvyšší soud pak napadeným rozhodnutím odmítl dovolání, které stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal z důvodu, že nesplnilo podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Stěžovatel je toho názoru, že splnil zákonnou povinnost, obsaženou v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., upravující náležitosti a důvody dovolání. Proto se cítí požadavkem Nejvyššího soudu na prezentaci "jasně a srozumitelně" konkretizovaných otázek poškozen. Stěžovatel se rovněž domnívá, že je Nejvyšším soudem nucen činit něco, co není v zákoně jako povinnost stanoveno a způsobem vyřízení jeho dovolání mu byl odmítnut přístup k dovolacímu soudu.
Ústavní soud doručil ústavní stížnost stěžovatele Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 11. září 2009 uvedl, že vycházel z ústavně konformního výkladu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. (před novelou č. 7/2009 Sb.), odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že podle svého právního názoru nepochybil při přezkumu obsahu dovolání stěžovatele, když dovodil absenci právní otázky zásadního významu (jež měla být dovolatelem vymezena). Vzhledem k tomu, že doručené vyjádření Nejvyššího soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci, nebylo třeba jej stěžovateli zasílat na vědomí.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud se celou věcí podrobně zabýval a přehledně a srozumitelně vysvětlil, proč neshledal dovolání stěžovatele přípustným. Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí plně odkazuje a nemá, co dalšího by k němu dodal.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které dovolací soud při svém rozhodování vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu