ECLI:CZ:US:2009:4.US.200.09.1
sp. zn. IV. ÚS 200/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. ledna 2007 č. j. 20 C 13/2006-40, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 6. února 2008 č. j. 59 Co 268/2007-101 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008 č. j. 28 Cdo 2329/2008-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. ledna 2009, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejích práv garantovaných čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 20 C 13/2006 Ústavní soud zjistil, že Jednota, spotřební družstvo ve Zlíně (dále jen "vedlejší účastník řízení"), se žalobou podanou dne 9. ledna 2006 domáhal po stěžovatelce vrácení kupní ceny ve výši 3 162 720,- Kč s přísl. z titulu neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou o převodu v žalobě specifikovaných pozemků v k. ú. Zlín. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 25. ledna 2007 č. j. 20 C 13/2006-40 uložil stěžovatelce povinnost žalovanou částku s příslušenstvím zaplatit. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 6. února 2008 č. j. 59 Co 268/2007-101 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak stěžovatelkou podané dovolání odmítl usnesením ze dne 30. října 2008 č. j. 28 Cdo 2329/2008-128 jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a svoji argumentaci, která byla podložena obdobnými argumenty, jako v opravných prostředcích uplatněných v průběhu řízení před obecnými soudy, vedla polemikou s rozhodovacími důvody, ke kterým obecné soudy v průběhu soudního řízení dospěly.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Ústavní soud dospěl k závěru, že s tvrzením stěžovatelky, dle něhož obecné soudy interpretovaly relevantní rámec podústavního práva dopadající na předmětnou věc v rozporu s jejími shora označenými ústavně zaručenými základními právy, nelze souhlasit. Konsekvence, jež vyvodily z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, jsou totiž naprosto adekvátní. Pro obecnou dostupnost uvedeného nálezu, s nímž jsou rozhodovací důvody napadených rozhodnutí ve shodě, postačí na jeho obsah odkázat.
V návaznosti na to, že námitky stěžovatelky byly předmětem posouzení Ústavního soudu v řadě rozhodnutí (kupř. ve věci sp. zn. II. ÚS 755/06, sp. zn. III. ÚS 1952/08 a sp. zn. II. ÚS 2194/08 in http://nalus.usoud.cz.), v níž byla stěžovatelka účastníkem řízení a která jsou stěžovatelce známa, v nynějším případě rozhodující čtvrtý senát Ústavního soudu k žádnému odchylnému názoru, než který byl vyjádřen v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 nedospěl a proto odkazuje na odůvodnění výše uvedených usnesení, s jejichž obsahem se ztotožňuje. Předmětný pozemek vedlejší účastník řízení nabyl ex lege a z toho důvodu, mají-li být v těchto intencích pojaté úvahy konzistentní, i žalobě bylo následně vyhověno zcela důvodně.
Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelky při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Lze tedy uzavřít, že napadenými rozhodnutími obecných soudů ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky nedošlo.
K namítanému porušení čl. 90 Ústavy, který obecně soudům ukládá povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, Ústavní soud již nejednou judikoval, že citované ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Pro uvedené shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu