ECLI:CZ:US:2009:4.US.2052.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2052/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. S. Š., zastoupené JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 11, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. července 2006 č. j. 21 C 250A/99-105, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2008 č. j. 13 Co 27/2008-124 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009 č. j. 28 Cdo 4869/2008-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. srpna 2009, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. července 2006 č. j. 21 C 250A/99-105 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně") a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2008 č. j. 13 Co 27/2008-124 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu"). Podle názoru stěžovatelky napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaučené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 21 C 1250/99 Ústavní soud zjistil, že právní předchůdkyně stěžovatelky R. U. Smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 24. května 1989 (dále jen "smlouva o převodu nemovitostí") převedla na československý stát zastoupený Dopravním podnikem města Brna, st. p., společně s ostatními spoluvlastníky svůj podíl id. 8/12 pozemků ve smlouvě označených za účelem výstavby vozovny trolejbusů v Komíně - I. část. R. U. dále dne 11. srpna 1991 a dne 5. února 1992 pořídila formálně i materiálně platné závěti, přičemž v závěti ze dne 5. února 1992 ustanovila dědičkou v podílu na předmětných nemovitostech v k. ú. Komín stěžovatelku. Městský soud v Brně pak usnesením ze dne 6. června 1995 č. j. IID 275/93-53 ve věci projednání dědictví po R. U., která zemřela dne 13. října 1992, schválil dohodu závětních dědiců tak, že stěžovatelka nabyla do svého vlastnictví předmětné nemovitosti. Z důvodu, že Katastrální úřad Brno-město neprovedl zápis vlastnického práva dle předloženého usnesení ve věci projednání dědictví, stěžovatelka se žalobou podanou dne 26. listopadu 1999 domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě označeným. Rozsudkem soudu prvního stupně, napadeným ústavní stížností, byla žaloba proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zamítnuta, neboť soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o převodu nemovitostí byla platně uzavřena dle §399 an. občanského zákoníku. Na základě odvolání, které stěžovatelka proti rozsudku soudu prvního stupně podala, odvolací soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pokud právní předchůdkyně stěžovatelky nevyužila možnosti uplatnit nárok z titulu neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí ve lhůtách podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), nemohla uplatnit svým obsahem stejný nárok stěžovatelka podle předpisu obecného, neboť jeho uplatněním k tomu oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v restitučním předpisu tento nárok zanikl. Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala i dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. dubna 2009 č. j. 28 Cdo 4869/2008-137 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v dědickém řízení pochybil soudní komisař i obecný soud, neboť stěžovatelka, která přijala dědictví v dobré víře, o uzavření smlouvy o převodu nemovitostí nevěděla. Vklad vlastnického práva na čsl. stát - Dopravní podnik města Brna, st. p., byl totiž proveden až v průběhu roku 1992, kdy Dopravní podnik města Brna, st. p., doložil Katastrálnímu úřadu Brno-město příslušný geometrický plán. Právní předchůdkyně stěžovatelky tak neměla ve lhůtě stanovené zákonem o mimosoudních rehabilitacích důvod nárok uplatnit. Stěžovatelka, která rovněž zpochybnila platnost samotné smlouvy o převodu nemovitostí má za to, že obecné soudy jí odepřely právo domáhat se určení svého vlastnického práva s odkazem na nedostatek naléhavého právního zájmu v souladu s konstantní judikaturou ve věcech vztahu předpisů restituční povahy a ustanovení občanského zákoníku. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2007 sp. zn. I. ÚS 544/06 (in http://nalus.usoud.cz).
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli v ústavní stížnosti stěžovatelka cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009 č. j. 28 Cdo 4869/2008-137, jeho zrušení v petitu nepožaduje. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125]. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání a přezkoumal napadená rozhodnutí včetně usnesení Nejvyššího soudu z hlediska uplatněných námitek.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Pravomoc Ústavního soudu zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Závěry ve věci rozhodujících soudů na daný případ byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů a její nesouhlas s výkladem a aplikací ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., provedeného obecnými soudy. Stěžovatelka uvádí námitky, které již uplatnila v provedeném soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí vydaná rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Předmětnou otázkou se přitom Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval. K tomu, aby se stěžovatelka úspěšně domohla ochrany svého vlastnického práva cestou žaloby na určení vlastnictví, brání právní závěry, k nimž dospělo Plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.). Závěry tohoto stanoviska proto vylučují, aby se stěžovatelka úspěšně domáhala ochrany svého tvrzeného vlastnického práva k majetku, který byl převeden na čsl. stát v rozhodném období (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) a o jehož vydání právní předchůdkyně stěžovatelky nepožádala. Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv soudce Miloslav Výborný se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nesouhlasil a připojil se k odlišnému stanovisku JUDr. Elišky Wagnerové, není tento jeho názor pro posouzení věci relevantní.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatelky podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů, které se opírají o konstantní judikaturu (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. února 2007 sp. zn. III. ÚS 229/07 a ze dne 2. května 2007 sp. zn. IV. ÚS 447/07), neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu