ECLI:CZ:US:2009:4.US.2088.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2088/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Michaely Židlické ve věci navrhovatele Pozemkový fond ČR, Husinecká 11a/1024, Praha 3, právně zastoupeného advokátem prof. JUDr. Miroslavem Bělinou CSc., Dlouhá 13, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 4. 4. 2007 č. j. 7 C 70/2006-62, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007 č. j. 22 Co 382/2007-86 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 936/2008-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 8. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Pozemkový fond ČR se žalobou ze dne 31. 10. 2006 domáhal na vedlejším účastníkovi J. Č. určení svého vlastnického práva k nemovitostem, a to z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Sporné nemovitosti byly převedeny na vedlejšího účastníka kupní smlouvou ze dne 25. 10. 2002, a to podle ustanovení §8 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Tento zákon v ustanovení §11 odst. 1 písm. b) stanovil podmínku pro převod pozemků spočívající v prokázání, že nabyvatel není v prodlení s plněním svého dluhu vůči Fondu národního majetku. Na základě dokazování bylo zjištěno, že vedlejší účastník předložil při uzavírání smlouvy potvrzení z 11. 6. 2002, které ke dni uzavření smlouvy již nebylo aktuální, neboť od 1. 8. 2002 se stala splatnou kupní cena podle smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, uzavřené dne 1. 2. 1998 mezi Fondem národního majetku a vedlejším účastníkem. Žalovaný kupní cenu v době uzavření smlouvy, tj. 25. 10. 2002, nezaplatil a byl tedy v prodlení ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. Nalézací soud dospěl následně k závěru, že ani Fond národního majetku nesplnil povinnost ze smlouvy ze dne 1. 2. 1998 a proto je namístě aplikovat ustanovení §325 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obz."), o vzájemném plnění (druhá strana, jež závazek sama nesplnila, se nemůže účinně domáhat protiplnění). Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného právního důvodu, ovšem Nejvyšší soud se v ústavní stížností napadeném rozsudku přiklonil k názoru soudu prvního stupně o podpůrné aplikaci ustanovení §325 obz.
Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje především na skutečnost, že došlo k porušení kogentního ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/1999 Sb., dle něhož mohl pozemkový fond uzavřít kupní smlouvu pouze s osobou, která prokázala, že není v prodlení s plněním svého dluhu vůči Fondu národního majetku. Pokud by ke splnění této podmínky nedošlo, byl by převod neplatný pro rozpor se zákonem, v souvislosti s tím pak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3109/2005). Stejně tak odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007 sp. zn. 29 Cdo 1257/2005 (správně zřejmě 29 Odo 1257/2005), dle něhož nelze aplikovat ustanovení §325 obz. ve vztahu k zákonu č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel v souvislosti s uvedeným poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 319/05, dle něhož přihlíží soud k absolutní neplatnosti z úřední povinnosti. Dále stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03, dle něhož na regulativní ideje navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Stěžovatel spatřuje v aplikaci ustanovení §325 obz. přepjatý formalistický přístup. Stěžovatel se dále domnívá, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho právní jistoty a legitimního očekávání.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Předně je třeba opakovat, že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Dle náhledu Ústavního soudu jde v předmětném případě především o posouzení toho, zda byl vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti v době podpisu kupní smlouvy, kterou na něj byly převedeny sporné nemovitosti, v prodlení ve vztahu k Fondu národního majetku či nikoliv. Jedná se sice o otázku výkladu jednoduchého práva, což spadá v zásadě do působnosti soudů obecných, nicméně není od věci připomenout teleologický výklad ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. Dle náhledu Ústavního soudu je z obsahu tohoto ustanovení zjevná snaha zákonodárce zabránit převodu majetku státu na takové subjekty, které si vůči němu neplní své finanční povinnosti. V podstatě tedy míří k posílení principu právní jistoty státu. Jak se zmínil již Nejvyšší soud, nastala v předmětném případě specifická situace, neboť vedlejší účastník neměl z dříve uzavřené smlouvy žádný majetkový prospěch, jímž by byl současně poškozen stát nebo právnická osoba pověřená realizací záměru státu. S ohledem na účel ustanovení §11 odst. 1 pak nelze postup obecných soudů považovat za rozporný s principy spravedlnosti. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce svévolného postupu obecných soudů, neboť tyto své závěry logicky odůvodnily. Stěžovatelova námitka stran zásahu do vlastnického práva není zcela případná, neboť převod sporných nemovitostí na stát byl proveden na základě kupní smlouvy a majetek státu tak změnil pouze svoji formu.
Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě, že aplikace a interpretace norem jednoduchého práva dosáhne ústavně právní relevance. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu se jedná o případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, publ. in. Sb. n. u., sv. 25, str. 287), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité normy jednoduchého práva (např. nález sp. zn. III.ÚS 114/94, tamtéž, sv. 3, str. 45), či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. nález sp. zn. I.ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, str. 65). K žádnému z takových případů však v projednávané věci nedošlo.
Stěžovatel se ve svém návrhu v podstatě domáhá toho, aby Nejvyšší soud postupoval v obdobné situaci stejně, což je požadavek jistě legitimní, ovšem úkolem Ústavního soudu není dohlížet na jednotnost judikatury obecných soudů, byť by se jednalo o soud nejvyšší. Bez toho, aniž by byla dovozena protiústavnost aplikace obz. na daný právní vztah, nelze přisvědčit ani námitce absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 25. 10. 2002. Namítá-li stěžovatel přepjatý formalizmus, není zcela zřejmé, v čem je tento spatřován.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu