ECLI:CZ:US:2009:4.US.210.09.1
sp. zn. IV. ÚS 210/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2009 o ústavní stížnosti R. U., t. č. neznámého pobytu, zastoupeného otcem Dr. L. U., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Liptákem, advokátem, AK nám. Hrdinů 10, 140 00 Praha 4, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 2 To 96/2008 a Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. Nt 223/2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení v řízení o povolení obnovy řízení, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo dle článku 36 odst. 1, článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluvy").
Z podané ústavní stížnosti a z vyžádaných spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 16/2001 a Nt 223/2007 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2005 sp. zn. 49 T 16/2001 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2006 sp. zn. 2 To 19/2006 v řízení vedeném proti uprchlému odsouzen pro trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu, trestný čin vydírání dle ustanovení §235 odst. 1 trestního zákona a trestný čin pohlavního zneužívání dle ustanovení §242 odst. 1 trestního zákona. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se i nadále zdržoval na neznámém místě, návrh na povolení obnovy řízení podal otec stěžovatele jako oprávněná osoba, přičemž Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. Nt 223/2007 tento návrh zamítl, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Vrchní soud usnesením ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 2 To 96/2008 stížnost proti usnesení soudu prvního stupně zamítl.
Odůvodnění ústavní stížnosti se soustřeďuje na trestný čin podvodu, neboť obecné soudy prý v situaci absolutní důkazní nouze výrok o vině stěžovatele založily výlučně na důvěryhodnosti poškozeného Ing. R. V návrhu na obnovu řízení pak stěžovatel navrhoval důkazy k prokázání, že poškozený je zcela nedůvěryhodnou osobou s velmi chatrnou pověstí podezřelou z kriminálních deliktů a mafiánských způsobů podnikání. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhoval provedení důkazu přehráním televizní reportáže pojednávající o osobě poškozeného, výslechem Ing. J. M., který obhájci stěžovatele sdělil informace o hospodaření firmy poškozeného, a dále výslechem svědků P. Š. a V. K., který měl sdělit soudu nové skutečnosti, resp. být vyslechnut znovu z důvodu odlišné interpretace jeho výpovědi nalézacím soudem v rozsudku než ve vyšetřovacích protokolech a v protokolu o hlavním líčení. Stěžovatel uzavírá, že provedením těchto důkazů ve spojení s důkazy již dříve známými by byla jeho nevina prokázána.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že podaný návrh je návrhem nepřípustným.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům náležejícím jednotlivcům (srov. článek 90 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. Jednak se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o dotčení jejich ústavně zaručených práv a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci (srov. usnesení III. ÚS 724/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z hlediska subsidiarity ústavní stížnosti proto nelze opomenout opravný prostředek sui generis (srov. nález I. ÚS 669/03, Sb.n.u., sv. 32, str. 441), jenž představuje návrh odsouzeného na zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku dle ustanovení §306a trestního řádu poté, co pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo. Tento institut reaguje na požadavek Úmluvy, aby osobě odsouzené v režimu řízení proti uprchlému bylo zachováno právo na spravedlivý proces, a to především právo na obhajobu. Podá-li odsouzený takový návrh, soud pravomocný odsuzující rozsudek zruší a provede nové hlavní líčení v celém rozsahu, přičemž odsouzený tak má možnost se vyjádřit ke všem prováděným důkazům a navrhnout provedení důkazů nových. Nevyužití tohoto opravného prostředku pak činí ústavní stížnost nepřípustnou (srov. usnesení III. ÚS 288/09, III. ÚS 636/07, III. ÚS 907/08, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Projednávaná ústavní stížnost sice nesměřuje proti odsuzujícímu rozsudku, ale proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení; i návrh na obnovu řízení sleduje však tentýž cíl, a to zrušení odsuzujícího rozsudku, a proto lze důvody nepřípustnosti ústavní stížnosti vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Návrh dle ustanovení §306a trestního řádu lze proto z již vyložených důvodů považovat za efektivní opravný prostředek rovněž pro řízení o povolení obnovy řízení.
Protože tedy stěžovatel disponuje efektivním opravným prostředkem, kterého dosud nevyužil, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to aniž by musel v tomto řízení řešit otázku oprávněnosti stěžovatelova otce podat ve věci (jím zmocněným advokátem) synovým jménem ústavní stížnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2009
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj