ECLI:CZ:US:2009:4.US.2116.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2116/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele V. F., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 18, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení, č. j. 490808/353/409/SD ze dne 5. 1. 2005, proti rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky, Sekce personální, č. j. 421/3-221/2005/DP-7542 ze dne 3. 3. 2005, proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 16 Cad 88/2005 ze dne 25. 1. 2006 a proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 43/2006-105 ze dne 23. 5.2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 14. 8. 2007 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních orgánů a soudů správního soudnictví, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 2 Ústavy. Stěžovatel podle svého tvrzení předložil jak Nejvyššímu správnímu soudu, tak Krajskému soudu v Plzni řadu důkazů, nicméně oba správní soudy věc nesprávně zhodnotily, nezrušily vadná a nezákonná rozhodnutí správních orgánů, čímž nezajistily stěžovateli řádnou právní ochranu.
Ke genezi celé věci je možno poznamenat, že stěžovatel k podání ústavní stížnosti přistoupil poté, co rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta jeho kasační stížnost, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2006 č. j. 16 Cad 88/2005-60. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva obrany ČR č. j. 421/3-221/2005/DP-7542 ze dne 3. 3. 2005. Ministerstvo obrany ČR jím zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen "VÚSZ") č. j. 490808/353/409/SD ze dne 5. 1. 2005, jímž byl stěžovateli přiznán od 8. 8. 2004 starobní důchod ve výši 6991 Kč. Starobní důchod byl přitom stěžovateli přiznán na základě Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou o sociálním zabezpečení č. 29/2003 Sb.m.s. (dále jen "Smlouva") a Správního ujednání k provádění Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou č. 96/2003 Sb.m.s. (dále jen "Správní ujednání"), a podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle ustanovení §74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."), a konečně na základě rozhodnutí Personální sekce Ministerstva obrany o odvolání č. j. 421/3-221/2001-7542-DP ze dne 20. 12. 2004.
Hlavní námitkou stěžovatele ve správním (resp. soudněsprávním) řízení - a konečně i v řízení o ústavní stížnosti - je pak údajný rozpor mezi čl. 7 výše citovaného Správního ujednání a čl. 18 citované Smlouvy, jenž ve svých důsledcích vede k tomu, že citované Správní ujednání odporuje ústavnímu pořádku České republiky.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), nejprve připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního práva), neboť ten náleží soudům obecným (správní soudy z toho nevyjímaje). Především soudy vyšších stupňů mají za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování a v rámci tohoto oprávnění činit výklad podústavního práva. Ústavní soud může do této jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že jejich postup vykazuje znaky protiústavnosti. V reakci na námitky stěžovatele tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad příslušných ustanovení Smlouvy, Správního ujednání a na ně navazujících národních předpisů není interpretací natolik extrémní, že by vybočoval z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal. Naopak z ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel opakované uvádí tytéž námitky, jimiž se zabývaly jak správní orgány, tak zejména soudy správního soudnictví.
Ostatně právě z odůvodnění napadených rozsudků správního soudnictví je patrné, že soudy posoudily a vyložily aplikovaná ustanovení Smlouvy a Správního ujednání ústavněkonformním způsobem a současně vysvětlily jejich vzájemný vztah i relaci k národním předpisům. Ústavní soud se s jejich výkladem ztotožňuje. K posílení správnosti jejich výkladu pak Ústavní soud zdůrazňuje, že na obdobném principu, na němž jsou založeny aplikované články Smlouvy a Správního ujednání, je založena většina dvoustranných mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení, které Česká republika uzavřela. Taková úprava přitom splňuje svůj účel - tím je nejen snaha zamezit problémům spojeným s případnou transformací výdělků pro výpočty důchodů v různých smluvních státech, ale i vůle ochránit pojištěnce od rizika rozmělnění průměrného výdělku či vyměřovacího základu. Na tom lze pak těžko spatřovat cokoli protiústavního.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu