ECLI:CZ:US:2009:4.US.2118.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2118/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. a M. T., právně zastoupených JUDr. Yvetou Konfrštovou*, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. č. 6, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 2008, č.j. 10 To 182/2008-295 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. března 2007, č.j. 3 T 103/2007-258, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §160 odst. 2; §166, §130 odst. 1, §246 odst. 1 písm. d) a odst. 2, a §265d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
-----------------------------------------------
*) Ve znění opravného usnesení ze dne 11. května 2009
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Navrhovatelé se domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv jejich a rovněž jejich zemřelého syna, zaručených v čl. 6 odst. 1 a 2; čl. 37 odst. 3; a dále v čl. 1; čl. 4 odst. 4; čl. 5; čl. 10 odst. 1 a 2; čl. 38 odst. 2 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i v čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. září 2007, č.j. 3 T 103/2007-198, byl F. Č. shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví (§224 odst. 1 a 2 trestního zákona), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let, a k zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Poškození (navrhovatelé a ZP MV ČR) byli s nárokem na náhradu škody odkázáni na občanskoprávní řízení. K odvolání obžalovaného a státního zástupce byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2007, č.j. 10 To 438/2007-222, napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvého stupně. Odvolání navrhovatelů bylo zamítnuto (§253 odst. 1 trestního řádu).
Následně byl výše uvedeným rozsudkem F. Č. shledán vinným dle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let, a dále k zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Odvolání obžalovaného a státního zástupce krajský soud napadeným usnesením zamítl (§256 trestního řádu), navrhovatelů dle 253 odst. 1 trestního řádu.
Navrhovatelé v řízení vystupovali jako poškození (jejich syn zemřel v důsledku dopravní nehody, kterou zavinil obžalovaný). Napadenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do jejich práv, když nalézací soud nerozhodl o náhradě škody, ačkoliv jim dle §43 odst. 1, 2 a 3 trestního řádu přísluší. Jejich odvolání soud zamítnul, neboť dospěl k závěru, že, a to i s ohledem na rozsah jejich odvolání (navrhovatelé napadli výrok o vině i o trestu), nebylo podáno osobami oprávněnými. Společně s ústavní stížností pak navrhli, aby Ústavní soud zrušil:
- §160 odst. 2 trestního řádu a nahradil jej právem poškozeného na doručení usnesení o zahájení trestního stíhání;
- §166 trestního řádu a nahradil jej právem poškozeného na prostudování spisů;
- §130 odst. 1 trestního zákona (správně trestního řádu) a nahradil jej právem každého poškozeného na doručení rozsudku;
- §246 odst. 1 písm. d) a odst. 2 trestního řádu a nahradil jej právem každého poškozeného podat odvolání, proti rozsudku obžalovaného který jej poškodil, do výroku o vině, trestu a náhradě škody;
- §265 odst. 1 trestního řádu a nahradil jej právem každého poškozeného podat dovolání, proti rozsudku obžalovaného který jej poškodil, do výroku o vině, trestu a náhradě škody.
Ústavní soud se nejdříve zabýval procesními náležitostmi ústavní stížnosti. Pro jejich lepší posouzení si vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 103/2007. Na základě tohoto spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána osobami neoprávněnými.
Ze spisu se podává, že navrhovatelé se k řízení připojili se svým požadavkem na náhradu škody v souvislosti se smrtí jejich syna. Tuto škodu jim obžalovaný uhradil v průběhu trestního řízení a navrhovatelé proto ani netrvali na výroku o náhradě škody. Později se však domáhali deklarace svého nároku pro případ, že by bylo požadováno jeho vrácení (č.l. 193, 194). V rozsudku je nalézací soud odkázal na občanskoprávní řízení. S tím se navrhovatelé nespokojili a podali odvolání. Krajský soud dospěl k závěru, že nároky navrhovatelů nesměřují přímo proti obžalovanému, a proto nejsou poškozenými ve smyslu ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu s právem účasti na řízení. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že soud nalézací měl rozhodnout, že se k trestnímu řízení nepřipouštějí a následně neměl ani rozhodovat o jejich nárocích. Odvolání proto bylo zamítnuto, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou (č.l. 225).
Přes uvedené závěry krajského soudu i nadále nalézací soud zacházel s navrhovateli jako s poškozenými, nicméně v rozsudku již nerozhodl o jejich nárocích. Následným odvoláním pak navrhovatelé obšírně brojili i do výroků nalézacího soudu o vině a o trestu, který nepovažovali za adekvátní. Rovněž v tomto případě bylo posouzeno jejich odvolání jako odvolání podané osobou neoprávněnou. Poškozeným by příslušelo odvolání výhradně do výroku o náhradě škody, krajský soud však opakovaně dospěl k závěru, že navrhovatelé nejsou poškozenými v daném řízení. Nároky navrhovatelů tedy neměly být v řízení připuštěny již v řízení před soudem prvého stupně. Jak je však patrné, Okresní soud v Příbrami přesto chybně s navrhovateli jako s poškozenými jednal, byť nerozhodl o jejich nárocích.
Dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická osoba, jestliže tvrdí, že v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jedním ze znaků právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem (v souladu s trestními předpisy). V žádném případě se tedy nejedná o vztah mezi pachatelem a poškozeným. Těm trestní řád přiznává, v zákonem stanovených případech, postavení a i některé procesní nástroje.
V řízení ve shora uvedené věci však neměl soud prvého stupně připustit účastenství navrhovatelů a to nejpozději poté, co mu byla věc vrácena na základě usnesení krajského soudu. Jelikož tak neučinil, poskytl navrhovatelům více práv (výslech svědků, závěrečné řeči), než jim zákon přiznával. Takový postup však v žádném případě nemohl způsobit zásah do jejich základních práv.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li podán někým zjevně neoprávněným.
Dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu nepřísluší právo nahrazovat zrušená ustanovení jinými. Tato zákonodárná činnost přísluší výhradně Parlamentu ČR (čl. 15 odst. 1 Ústavy ČR). Požadavek na změnu právního předpisu je tedy požadavkem který Ústavnímu soudu nepřísluší.
Samotný návrh na zrušení části zákona dle ustanovení §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pak předpokládá splnění podmínek daných v ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výše uvedené, konstatuje Ústavní soud, že osud návrhu dle ustanovení §64 zákona o Ústavním soudu sleduje osud podání dle ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jestliže shledá u návrhu podle §64 odst. 1 až 4 důvody k odmítnutí podle odst. 1. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu