ECLI:CZ:US:2009:4.US.2203.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2203/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátěsloženém z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky D. D., právně zastoupena advokátem JUDr. Ladislavem Koženým, se sídlem Sladkovského 13, Kolín, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2009 sp. zn. 22 Co 196/2009 a proti usnesení Okresního soudu v Kolíně z 26. 2. 2009 sp. zn. 12 C 239/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 8. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která byla doplněna tak, aby splňovala všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má zato, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidskýchpráv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka v této souvislosti dovozuje, že před obecnými soudy bylo rozhodnuto v rozporu s principy spravedlnosti a v rozporu se zásadami interpretace Občanského soudního řádu.
V řízení před obecnými soudy šlo, zjednodušeně řečeno, o to, že vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti (dále jen "vedlejší účastnice") se domáhala vůči stěžovatelce přivolení k výpovědi z nájmu v žalobě specifikovaného bytu. Zároveň žádala, aby pro tento byt bylo stanoveno obvyklé nájemné. Okresní soud v Kolíně, než k výpovědi svým rozsudkem ze dne 20. 5. 2008 č. j. 12 C 239/2006-116 přivolil, resp. dříve než stejným rozsudkem zamítl návrh vedlejší účastnice na stanovení obvyklého nájemného, si nechal vypracovat znalecký posudek na zjištění obvyklého nájemného. Po zhodnocení celé věci okresní soud citovaným rozsudkem rozhodl tak, že přivolil k výpovědi z nájmu bytu (odstavec první výroku okresního soudu), že stěžovatelka je povinna byt vyklidit a předat vedlejší účastnici ve stanovené lhůtě po zajištění náhradního bytu, jež může být o menší podlahové výměře (odstavec druhý výroku okresního soudu), dále stanovil výpovědní lhůtu (odstavec třetí výroku okresního soudu), nárok vedlejší účastnice na určení obvyklého nájemného zamítl (odstavec čtvrtý výroku okresního soudu), rovněž uložil stěžovatelce i vedlejší účastnici uhradit rovným dílem znalečné (odstavec pátý výroku okresního soudu) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Praze pak právě citovaný rozsudek v odstavcích pět a šest výroku zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu (stalo se usnesením ze dne 26. srpna 2008 č. j. 22 Co 409/2008-140), neboť dospěl k závěru, že o znalečném, resp. o nákladech řízení, je zatím předčasné rozhodovat. O znalečném (resp. o nákladech řízení) bylo proto nově rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 2. 2009 č. j. 12 C 239/2006-156, a to tak, že vedlejší účastnice i stěžovatelka jsou povinny rovným dílem zaplatit na účet okresního soudu znalečné (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání stěžovatelky proti posledně citovanému usnesení bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2009 č. j. 22 Co 196/2009-165 rozhodnuto tak, že rozhodnutí prvostupňového soudu bylo potvrzeno (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Proti posledně citovanému usnesení okresního a krajského soudu podala stěžovatelka právě projednávanou ústavní stížnost. K porušení jejích základních subjektivních práv a svobod podle ní došlo tak, že ji obecné soudy nepřiznaly náhradu nákladů řízení ve smyslu §143 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), namísto toho aplikovaly ustanovení §142 o. s. ř., a byla nucena uhradit část nákladů za znalecký posudek, kdy žaloba byla dána zcela bezdůvodně.
Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základníchpráv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V projednávané věci však Ústavní soud důvody opodstatňující jeho zásah neshledal: stěžovatelka například ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobu neuznává, a to zcela (srov. k tomu její vyjádření založené na č. l. 10 soudního spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 12 C 239/2006) - soud tedy správně aplikoval §142 odst. 1 o. s. ř. a nikoli §143 o. s. ř., když stěžovatelka se k žalobě stavěla negativně.
Co se týká námitky stěžovatelky vztahující se k nadbytečnosti vypracování znaleckého posudku, pak je na úvaze obecného soudu, jaké důkazy provede či nikoli ke zjištění skutkového stavu; Ústavní soud v souladu s výše uvedeným není zásadně oprávněn do této úvahy obecného soudu zasahovat (ostatně okresní soud ve svém odůvodnění rozsudku dostatečně vysvětlil, proč k vypracování posudku přistoupil).
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. října 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu