ECLI:CZ:US:2009:4.US.2215.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2215/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2009 o ústavní stížnosti E. O., zastoupené Janem Kozákem, advokátem, AK se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009 sp. zn. 4 To 211/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 1. 2009 čj. 2 T 118/2001-680.
Stěžovatelka uvedla, že je proti ní vedeno trestní řízení pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona. Okresní soud v Prostějově shora označeným rozhodnutím trestní stíhání vůči ní zastavil (pro skutky v rozhodnutí blíže specifikované) s odůvodněním, že v trestním stíhání nelze pokračovat. Podle okresního soudu došlo k uplynutí promlčecí doby, neboť dosavadní úkony soudu byly pouze formální. Ke stížnosti státního zástupce Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově zrušil a uložil soudu I. stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Stěžovatelka namítla, že Krajský soud v Brně rozhodl v neveřejném zasedání a označila takový postup za chybný, neboť jí nebyla dána žádná možnost se ke stížnosti státního zástupce vyjádřit. Stěžovatelka popsala úkony, které byly dosud v trestním řízení provedeny a na kterých demonstrovala porušení práv obhajoby, liknavost postupu okresního soudu a dlouhodobé průtahy, kdy soud nečinil žádné úkony. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že tyto nedostatky jí nemohly být přičítány k tíži, a proto bylo správné, že soud prvního stupně přihlédl k pětileté promlčecí lhůtě a trestní stíhání vůči ní vedené zastavil. Naopak Krajský soud v Brně dle jejího názoru chybně aplikoval příslušná ustanovení trestního zákona a rozhodnutím o pokračování v trestním stíhání zasáhl do jejích ústavně zaručených práv.
Ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 118/2001, který si Ústavní soud vyžádal za účelem ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že Krajský soud v Brně považoval předmětnou trestní věc za krajně nepřehlednou, neboť došlo ke spojení věcí, nicméně dosavadní úkony soudu prvého stupně nepovažoval pouze za formální. Konstatoval, že ve věci šlo o úkony, které přerušují běh trestního stíhání, a stran průtahů a jisté liknavosti prvoinstančního soudu nečinnost v délce méně než tři roky. Krajský soud v Brně uložil soudu I. stupně nařídit hlavní líčení a v další řízení postupovat maximálně koncentrovaně a důrazně.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 9. 2009 uvedl, že neveřejné zasedání proběhlo v souladu s ustanovením §240 tr. řádu a že stěžovatelka ani její obhájce nepožádali, aby byli u krajského soudu slyšeni, mohli se však vyjádřit písemně. Krajskému soudu není zřejmé, jak by mohli svým vyjádřením ovlivnit rozhodnutí senátu, neboť otázka promlčení je otázkou ryze právní. Pokud jde o důvody rozhodnutí, krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dále mimo jiné též to, zda je ústavní stížnost přípustná.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. III. ÚS 62/95, Sb.n.u., sv. 4, str. 243). Jinak řečeno, ústavní stížností napadené soudní rozhodnutí ve věci musí zasahovat do práv a svobod stěžovatele způsobem již nezhojitelným v rámci soustavy obecných soudů.
Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Prostějově o zastavení trestního stíhání a věc vrácena soudu I. stupně, aby v ní znovu jednal a rozhodl. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí (jímž by bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatelky), ale o procesní usnesení, jež navrací věc do kontradiktorního soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá obhajovací práva, včetně námitek vztahujících se k délce trestního stíhání či běhu promlčecí lhůty. Již proto nelze považovat napadené usnesení Krajského soudu v Brně za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky. Pokud by stěžovatelka po vyčerpání všech procesních prostředků zaručených jí právním řádem měla za to, že výsledek či průběh řízení proti ní vedeného vykazovaly deficit ústavnosti, nic jí nebude bránit obrátit se na Ústavní soud.
Z tohoto důvodu Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj