ECLI:CZ:US:2009:4.US.2235.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2235/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti J. V., zastoupené JUDr. Bohumilem Maceškou, advokátem se sídlem v Praze 8, Kozomínská 638, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007 sp. zn. 22 Co 314/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností napadá v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces, zaručované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a nebyla poskytnuta ochrana jejímu vlastnickému právu.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh - obsahu napadeného rozhodnutí a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4923/2008 ze dne 2. 6. 2009 - bylo napadené rozhodnutí vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky, směřující proti M. M., o určení vlastnického práva k tam označeným nemovitostem. Obvodní soud pro Prahu 6 po provedení dokazování žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 2. 3. 2007 sp. zn. 17 C 196/2004 s podrobným zdůvodněním zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka platně uzavřenou kupní smlouvou předmětné nemovitosti převedla na žalovaného a k platnému odstoupení od této smlouvy stěžovatelkou pak podle soudu nemohlo dojít, protože v řízení bylo prokázáno, že žalovaný stěžovatelce uhradil celou kupní cenu. Tento rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem v záhlaví označeným rozsudkem jako věcně správný potvrzen. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž vyjádřila nesouhlas se závěry soudů obou stupňů s tím, že podle jejího názoru "došlo při dokazování k hrubým rozporům a některé skutečnosti zůstaly nevyjasněny". Nejvyšší soud pak svým usnesením ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4923/2008 - ústavní stížností nenapadeným - dovolání stěžovatelky podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl s odůvodněním, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a neshledal je přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka totiž žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce významným (§237 odst. o. s. ř.) v dovolání nevymezila a z obsahu jejího dovolání je zřejmé, že ve skutečnosti nenapadala právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplynul skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl, přičemž takový důvod však není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
V ústavní stížnosti, směřující pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelka obsáhle opětovně zpochybňuje skutková zjištění soudů, jimž vytýká nedostatečné dokazování a tvrdí, že extrémním způsobem, hraničícím s libovůlí, nedodržely princip rovnosti stran při přístupu k dokazování a neposkytly tak ochranu jejímu zaručenému právu nerušeně vlastnit majetek a užívat svoji nemovitost. Navrhla proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a zároveň navrhla odložení jeho vykonatelnosti.
Jak je patrno ze shora uvedeného, stěžovatelka samotné rozhodnutí dovolacího soudu nenapadá a pokud jde o napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je zřejmé, že pokládá ústavní stížnost proti němu směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení §72 odst. 3 cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutím odvíjet již ode dne jeho doručení. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 22. 8. 2009 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené. Za tohoto stavu pak již nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2009
Pavel Holländer
soudce zpravodaj