ECLI:CZ:US:2009:4.US.2240.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2240/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. A. E., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem AK se sídlem Kateřinská 522/21, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008 sp. zn. 8 Tdo 678/2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. 1 To 45/2007 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2007 čj. 52 T 6/2003-1906 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností včas podanou stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel navrhuje, aby tato rozhodnutí byla zrušena.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, ač skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s právním posouzením. Namítá, že použitá právní kvalifikace je chybná, neboť peněžní hodnoty, za jejichž zpronevěru byl odsouzen, mu nebyly svěřeny a dle trestního zákona účinného v inkriminované době (i dle judikatury a právní teorie) peníze na účtu nebyly věci v právním slova smyslu, nemohlo se tedy jednat o zpronevěru cizí věci, čímž se dovolací soud nezabýval. V jeho věci nedošlo k respektování principu trestněprávní represe jako posledního prostředku - ultima ratio.
Dle stěžovatele k porušení jeho práva na obhajobu mělo dojít tím, že nemohl reagovat na změnu právní kvalifikace a nalézací soud pochybil tím, že skutkový stav vyvodil i z výpovědí dvou původně spoluobžalovaných a odvolací soud, ač nezákonnost tohoto postupu konstatoval, nevyvodil z toho žádné závěry.
II.
K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 6/2003, ze kterého zjistil následující:
Na stěžovatele a další dva obviněné byla podána obžaloba pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Poprvé bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2004 čj. 52 T 6/2003-1624, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. Spoluobžalovaní byli obžaloby zproštěni. O nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. Z podnětu odvolání stěžovatele a poškozené společnosti Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 4. 2005 sp. zn. 1 To 60/2004 napadený rozsudek ohledně stěžovatele zrušil v celém rozsahu a věc vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí.
Po doplnění dokazování byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2007 čj. 52 T 6/2003-1906 uznán vinným pokusem trestného činu zpronevěry podle §8 odst. 1 tr. zák. k §248 odst. 1, 4 tr. zák. a uložen mu byl trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou. O nároku poškozené obchodní společnosti bylo rozhodnuto opět podle §229 odst. 1 tr. ř. Proti rozsudku podali odvolání stěžovatel a státní zástupce (v neprospěch stěžovatele). Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 1 To 45/2007 napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným dokonaným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině. Uložen mu byl trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou. O nároku poškozené společnosti bylo rozhodnuto shodně jako rozsudkem soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nesprávné právní posouzení skutku mělo dle stěžovatele spočívat ve dvou aspektech. Vzhledem k tomu, že obžaloba byla podána pro trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., nemohl soud jednání stěžovatele překvalifikovat na trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., aniž by ho na tuto změnu upozornil, v důsledku čehož mu byla znemožněna příprava obhajoby. Další námitky se týkaly výše škody, způsobu jejího výpočtu a nejasného stanovení data, ke kterému byl proveden odvolacím soudem kurzovní přepočet USD na Kč. Dále namítal, že všechny svěřené prostředky použil ke sjednanému účelu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 6. 2008 sp. zn. 8 Tdo 678/2008 dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
Ústavní soud již v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné i tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Pravomoc Ústavního soudu je tedy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních předpisů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva či svobody účastníka řízení a zda řízení jako celek lze pokládat za spravedlivé. Ústavní soud rovněž již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními vyvozenými z provedeného dokazování.
IV.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je tvrzení, že znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry nebyly jeho jednáním naplněny. Dle stěžovatele peněžní hodnoty nebyly věcí mu svěřenou a vzhledem k tomu, že ke stíhanému jednání mělo dojít v roce 1997, peníze na účtu nebyly vůbec věcí v intencích §248 tr. zák. a navíc nebyla vzata v úvahu občanskoprávní podstata případu. Námitka stěžovatele se tudíž týká právní kvalifikace a jiného hmotněprávního posouzení, což je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžovatel dovolání sice podal z citovaného dovolacího důvodu, avšak uplatnil pouze námitky rozvedené pod bodem II.
Zásadní námitku vztahující se k právnímu posouzení finančních prostředků uložených na bankovních účtech jako "věci" v době před účinností novely trestního zákona č. 253/2006 Sb. v dovolání neuplatnil, ač právě tomuto - z podnětu odvolání státního zástupce - věnoval Vrchní soud v Olomouci v odsuzujícímu rozsudku mimořádnou pozornost (str. 16 - 19 rozsudku) a stěžovateli tedy bylo posouzení tohoto právního problému odvolacím soudem známo. Rovněž tak nenamítl, že mu finanční prostředky k určitému účelu vůbec svěřeny nebyly. Nejvyšší soud proto neměl možnost se v ústavní stížnosti namítanými právními problémy zabývat.
Ústavní soud konstatuje, že shora popsané námitky týkající se právní kvalifikace a hmotněprávního posouzení stěžovatel uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti, jedná se tedy o nová tvrzení. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, v souladu se zásadou minimalizace jeho zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů a subsidiarity ústavní stížnosti, není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny v řízení před obecnými soudy, a aby v důsledku toho rozhodovací činnost obecných soudů nahrazoval. Ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat. Stěžovatel mohl a měl tyto námitky uplatnit nejpozději v dovolání, což neučinil, čímž vyloučil, aby se jimi Nejvyšší soud mohl zabývat. V důsledku tohoto postupu stěžovatele nemohl Ústavní soud přezkoumávat důvodnost či nedůvodnost předmětných námitek a tím nahrazovat činnost Nejvyššího soudu, a to i vzhledem k již zmíněné zásadě minimalizace zásahu a subsidiaritě ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je proto v této části nezpůsobilá k věcnému přezkumu a je ve vztahu k těmto námitkám návrhem nepřípustným.
Ústavní soud dále konstatuje, že s námitkami spadajícími pod uplatněný dovolací důvod (výše škody a způsob jejího výpočtu, užití finančních prostředků v rozporu s účelem jejich svěření) se Nejvyšší soud podrobným a přezkoumatelným způsobem vypořádal. V souvislosti s úvahami o případné existenci extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry konstatoval, že v postupu nalézacího soudu neshledal žádná pochybení. Zdůraznil, že odvolací soud po opakovaném provedení podstatných důkazů v odsuzujícím rozsudku nově vymezil skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině, přičemž jako trestné - na rozdíl od rozsudku nalézacího soudu - posoudil jen jednání stěžovatele, kterého se dopustil až po skončení doby, na niž měl finanční prostředky svěřeny. Dovolací soud neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry, který by odůvodnil jeho zásah do rozhodnutí soudu nižšího stupně, a nepovažoval za nezbytné se blíže zabývat otázkami spojenými s aplikací soukromého práva v trestním řízení ve smyslu zásady "ultima ratio". Ani podle názoru Ústavního soudu ve věci nešlo o nepřípustnou kriminalizaci čistě občanskoprávního, resp. obchodněprávního vztahu, ale o jednání zakládající trestný čin zpronevěry.
Porušení práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v tom, že byl uznán vinným trestným činem podle §248 tr. zák., ač byl žalován pro trestný čin podle §250 tr. zák., a na tuto změnu právní kvalifikace nebyl soudem upozorněn. Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatel uplatnil již v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2007 a odvolací soud se s námitkou řádně vypořádal (str. 10 rozsudku 1 To 45/2007). Shodnou výtku uplatnil stěžovatel rovněž v dovolání a Nejvyšší soud, ač konstatoval, že tato námitka nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, se k tvrzení stěžovatele vyjádřil se závěrem, že obecné soudy v tomto směru nepochybily (str. 4 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud se s odůvodněními odmítnutí předmětné námitky stěžovatele ze strany soudu odvolacího i dovolacího ztotožňuje a na tato odkazuje. Znovu toliko zdůrazňuje, že podle §225 odst. 2 tr. ř. se povinnost soudu upozornit obviněného na změnu právní kvalifikace vztahuje pouze na případy, má-li být obviněný uznán vinným "trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba". Tato podmínka v posuzované věci splněna nebyla. Především však v dané věci došlo ke změně právní kvalifikace již v prvním odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v Brně, který byl odvolacím soudem zrušen, takže při novém projednání věci před soudem prvního stupně měl stěžovatel plnou možnost obhajobu ve vztahu k trestnému činu zpronevěry uplatnit a této možnosti i využil. Rovněž námitku, že soud prvního stupně vycházel při svém rozhodnutí z procesně invalidních důkazů, uplatnil stěžovatel v odvolaní. Ústavní soud uvádí, že se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud poté, kdy konstatoval, že čtení protokolu o hlavním líčení (včetně výpovědí původně spoluobžalovaných) bez souhlasu ve smyslu §219 odst. 3 tr ř. bylo procesním pochybením, nevyvodil však z tohoto konstatování žádné závěry. Tento soud naopak přezkoumatelným způsobem odůvodnil závěr, že se nejednalo o pochybení, které by mohlo mít vliv na správnost a zákonnost napadeného rozsudku, přičemž zdůraznil skutečnost, že při novém projednání věci byli oba původně spoluobžalovaní vyslechnuti v novém řízení jako svědci a jejich svědecké výpovědi se ve skutečnostech důležitých pro závěr o vině stěžovatele shodují s obsahem jejich původních výpovědí (str.11-12 rozsudku) a podrobně rozvedl další důkazy stěžovatele ze stíhaného jednání usvědčující. I Ústavní soud konstatuje, že popsaný postup obecných soudů nezasáhl do žádného ústavně garantovaného práva stěžovatele. Shora rozvedené námitky považuje tudíž Ústavní soud za zjevně neopodstatněné.
K porušení práv stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, ani jiných ústavně garantovaných základních práv či svobod, dle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci nedošlo. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů v posuzované věci není tudíž na místě.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. března 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu