ECLI:CZ:US:2009:4.US.2247.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2247/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kovářem, advokátem advokátní kanceláře v Praze 2, Wenzigova 5, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 282/2009-107 ze dne 24. června 2009 a proti usnesení Okresního soudu Praha - západ č. j. 2 T 112/2009-92 ze dne 8. června 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na osobní svobodu domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisového materiálu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 2 T 112/2009 vztahujícího se k rozhodování o vazbě stěžovatele Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu Praha - západ č. j. 2 T 112/2009-92 ze dne 8. června 2009 bylo rozhodnuto, že z důvodu, že vazební důvody uvedené v §67 písm. c) trestního řádu nadále trvají, se stěžovatel podle §71 odst. 5 trestního řádu i nadále ponechává vazbě a jeho žádost o propuštění z vazby ze dne 2. června 2009 podle 72 odst. 3 trestního řádu se zamítá a že písemný slib stěžovatele jako náhrada za vazbu podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se nepřijímá. Stížnost podaná stěžovatelem proti právě uvedenému rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 282/2009-107 ze dne 24. června 2009 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jej soud v současné době drží ve vazbě bezdůvodně. Není podle jeho názoru důvod se domnívat, že by v trestné činnosti pokračoval, neboť nebyl nikdy trestán a jednalo se u něj o mimořádné vybočení z jinak spořádaného života. Dosud podle stěžovatele nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že chtěl poškozeného pouze postrašit, nikoliv mu ublížit na zdraví či jej dokonce usmrtit. S ohledem na to měly soudy vycházet ze zásady přiměřenosti a zdrženlivosti při svém rozhodování o otázce, zda je možné účelu vazby dosáhnout přijetím slibu stěžovatele. Stěžovatel též namítá, že pokud v počátku trestního stíhání nebylo u jeho osoby možno důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu zcela vyloučit, mohl být v dalším průběhu trestního řízení tento důvod vazby odstraněn dodáním poškozeného Jana Spálenky (dále jen "poškozený") do výkonu trestu odnětí svobody, do kterého řádně nenastoupil a pohybuje se na svobodě.
Ústavní soud si společně se spisovým materiálem Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 2 T 112/2009 vztahujícím se k rozhodování o vazbě stěžovatele vyžádal vyjádření Okresního soudu Praha - západ jako účastníka řízení.
JUDr. Tomáš Jureček, předseda senátu 2 T, který jménem tohoto soudu v této věci jedná, uvedl, že rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě a o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby bylo učiněno v rámci neveřejného zasedání soudu, když soud z vyjádření stěžovatele učiněného prostřednictvím jeho právního zástupce nezjistil nic, co by svědčilo o tom, že stěžovatel využívá svého práva vyjádřit se o dalším trvání vazby před soudem. Za této situace nařídil neveřejné zasedání, kde rozhodl, že vazební důvody uvedené v §67 písm. c) trestního řádu nadále trvají, že se stěžovatel i nadále ponechává vazbě a že jeho žádost o propuštění z vazby ze dne 2. června 2009 se zamítá. Současně rozhodl o předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu. Potvrzení správnosti výše uvedených rozhodnutí lze spatřovat též v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2009, kterým sice nebylo rozhodováno o vazbě stěžovatele, nicméně jde o rozhodnutí, kterým nepochybně byl přezkoumán i předchozí postup Okresního soudu Praha - Západ, a v případě jakéhokoli pochybení by zcela jistě došlo k poukázání na porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, což se však nestalo (uvedené rozhodnutí Vrchního soudu má Ústavní soud též k dispozici).
Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatele, vyjádřil domněnku, že je zcela nedůvodná. Podle názoru soudu byla veškerá práva stěžovatele zakotvená v Listině základních práv a svobod v dosavadním řízení před soudem zachována, o čemž svědčí i v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Ústavní stížnost je tak pouze snahou domoci se nedůvodně rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu Ústavním soudem jako dalším soudem obecné soustavy soudů, když řádné opravné prostředky již vyčerpal.
Dále JUDr. Jureček poukázal na usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. července 2009, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby ze dne 7. července 2009, když soud i nadále shledal důvody vazby dle §67 písm. c) trestního řádu. Proti tomu rozhodnutí stěžovatel nijak nebrojil. Dále uvedl, že o vazbě stěžovatele bylo rozhodnuto též v rámci hlavního líčení konaného dne 14. srpna 2009, kdy mimo jiné stěžovatel požádal o propuštění z vazby, byl k důvodům vazby soudem vyslyšen a byla mu tak dána možnost se k vazbě před dalším rozhodnutím o ní vyjádřit. V rámci tohoto hlavního líčení pak bylo bezprostředně rozhodnuto podle §72 odst. 3 trestního řádu o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, přičemž proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla Krajským soudem v Praze usnesením ze dne 8. září podle §148 odst. 1 písm. c) zamítnuta. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl nejméně jednou slyšen soudem k důvodům vazby, nařídil Okresní soud Praha - Západ po navrácení spisu z Krajského soudu v Praze neveřejné zasedání, aby ve lhůtě uvedené v §71 odst. 6 trestního řádu rozhodl o dalším trvání vazby stěžovatele. Dne 18. září 2009 bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby stěžovatele, neboť soud i nadále shledával důvody vazby dle §67 písm. c) trestního řádu.
Všechny uvedené skutečnosti podle vyjádření Okresního soudu Praha - Západ svědčí o tom, že vazebnímu stíhání stěžovatele byla věnována náležitá pozornost, přičemž rozhodnutí o vazbě bylo opakovaně přezkoumáváno různými senáty Krajského soudu v Praze, přičemž ani tento nadřízený soud neshledal v postupu Okresního soudu Praha - Západ žádné pochybení. Proto Okresní soud Praha - Západ setrvává na shora uvedených závěrech o nedůvodnosti ústavní stížnosti stěžovatele.
Krajský soud v Praze jako další účastník řízení se k ústavní stížnosti v Ústavním soudem stanovené dvacetidenní lhůtě a ani do dne jeho rozhodnutí nevyjádřil.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, str. 145, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v záhlaví citovaná usnesení z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v §134 odst. 2 trestního řádu obstojí, a to v nezbytném rozsahu stran odůvodnění rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě i v mezích zásad a judikatury existujících pro daný vazební důvod. S ohledem na útok stěžovatele vůči poškozenému, na výhružky stěžovatele směřujících vůči poškozenému i na další okolnosti soudem dosud zjištěné je podle závěru Ústavního soudu naprosto relevantní názor obecných soudů, že další trvání vazby je zcela na místě, a takto je ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Pouze na okraj Ústavní soud v tomto ohledu konstatuje, že pro správnost v záhlaví citovaných rozhodnutí a přítomnost uvedených vazebních důvodů na straně stěžovatele svědčí i skutečnost, že Okresní soud Praha - západ i v pozdějších rozhodnutích o propuštění stěžovatele z vazby - v usnesení č. j. 2 T 146/2009-122 ze dne 17. července 2009, proti kterému stěžovatel nijak nebrojil, a v usnesení č. j. 2 T 146/2009-137 ze dne 14. srpna 2009 vydaném po slyšení stěžovatele v hlavním líčení, jehož správnost zamítnutím stížnosti stěžovatele potvrdil Krajský soud v Praze usnesením č. j. 13 To 338/2009-144 ze dne 8. září 2009, a konečně též při rozhodování o trvání vazby podle §71 odst. 6 trestního řádu v usnesení č. j. 2 T 146/2009-148 ze dne 18. září 2009 uvedené vazební důvody podle §67 písm. c) trestního řádu shledal za naplněné.
V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že v postupu Krajského soudu v Praze ani v postupu Okresního soudu Praha - západ nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Ve věci rozhodující obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jakéhokoli tvrzeného základního práva zaručeného ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující orgány vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do ústavně zaručených základních práv.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu