ECLI:CZ:US:2009:4.US.2289.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2289/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel F. H. H., zastoupeného Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem Praha 10, V Nových domcích 13, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí ze dne 16. října 2008 č. j. 52 P 13/2007-116 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2009 č. j. 56 Co 48/2009-183, spojené s návrhy na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a na odklad vykonatelnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. srpna 2009, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost spojil stěžovatel i s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a s návrhem na náhradu nákladů řízení Českou republikou.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí (dále jen "okresní soud") spis. zn. 52 P 13/2007 Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem ze dne 16. října 2008 č. j. 52 P 13/2007-116 stěžovateli uložil povinnost přispívat nad rozsah výživného, k jehož splácení se zavázal před Krajským úřadem ve Waldshutu, pro nezletilého J. H., povinnost platit další výživné pro nezl. J. ve výši 250 EUR měsíčně a pro nezl. N. ve výši 250 EUR měsíčně od 1. července 2007 (výrok I.). Dále stěžovateli uložil povinnost, dlužné výživné pro nezl. J. za dobu od 1. července 2007 do 31. října 2008 ve výši 4 000 EUR a dlužné výživné pro nezl. N. za dobu od 1. července 2007 do 31. října 2008 ve výši 4 000 EUR, jakož i dlužné výživné za dobu od 1. listopadu do právní moci rozsudku, zaplatit ve splátkách po 400 EUR měsíčně (výrok II.). O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok III.) a že ani Česká republika nemá na jejich náhradu právo (výrok IV.).
Na základě odvolání podaného stěžovatelem proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 25. května 2009 č. j. 56 Co 48/2009-183 rozsudek okresního soudu v odstavcích I. a II. výroku o věci samé změnil následovně: Za dobu od 1. července 2007 do 31. května 2009 uložil stěžovateli povinnost zaplatit na dlužném výživném ve prospěch nezl. N. částku 5 750 EUR a ve prospěch nezl. J. částku 4 600 EUR ve lhůtě jednoho měsíce od doručení rozsudku. S účinností od 1. června 2009 uložil pak stěžovateli povinnost platit na výživu nezl. N. částku 250 EUR měsíčně a na výživu nezl. J. částku 200 EUR měsíčně. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků a Česká republika nemají právo na náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími došlo k faktickému nucenému omezení vlastnického práva stěžovatele v soukromém zájmu jeho nezletilých dětí, přestože toto omezení je možné toliko ve veřejném zájmu. Stěžovatel předložil svůj návrh, jak by mělo rozhodnutí odvolacího soudu znít s tím, že je nepřípustné, aby nároky na výživné jedné fyzické osoby byly samostatně řešeny v rozporu s dobrými mravy na území dvou států. Z důvodu, že ve věcech rodinných není dovolání k Nejvyššímu soudu přípustné a dochází tím k excesům, jako se stalo podle názoru stěžovatele právě v jeho věci, navrhl zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Ústavní soud v intencích stěžovatelem namítaného porušení ústavně zaručených základních práv přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§157 o. s. ř.). Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely (srov. str. 3 až 4 rozsudku okresního soudu a str. 4 až 6 rozsudku odvolacího soudu včetně zohlednění skutečnosti, že stanovené výživné je stěžovatel povinen platit nad rámec již stanoveného rozsahu výživného Krajským úřadem ve Waldshutu) a v jejich postojích neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou ani v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek omezení vlastnického práva stěžovatele dle čl. 11 odst. 4 Listiny ani jiných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z důvodu, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nepovažoval Ústavní soud za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady plné moci ze dne 30. prosince 2008, ve které není výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
K návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se rovněž nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti stejně jako návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Za tohoto stavu byly ústavní stížnost a s ní spojené návrhy na zrušení zákonného ustanovení a na odklad vykonatelnosti odmítnuty mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a písm. b) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu