ECLI:CZ:US:2009:4.US.2340.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2340/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Michaely Židlické ve věci navrhovatele P. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Plavcem, Rooseveltova 335, Chrudim, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2007 č. j. 9 Afs 34/2007-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 9. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové namítal stěžovatel nezákonnost rozhodnutí žalovaného, jímž došlo k zamítnutí odvolání stěžovatele proti 29 rozhodnutím Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 1999 - prosinec 2001. Tuto žalobu krajský soud svým rozsudkem ze dne 27. 10. 2006 sp. zn. 31 Ca 41/2006 zamítl. Následně podaná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Stěžovatel ve svém návrhu brojí především proti té skutečnosti, že mu byla daňová povinnost stanovena za použití pomůcek, pro jejichž užití však nebyly splněny zákonné předpoklady dle ustanovení §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Stěžovatel má za to, že splnil svoje zákonné povinnosti vedení řádného účetnictví při podnikání a daň tak měla být stanovena dokazováním. Povinnosti, které správce daně po plátci požadoval, nemají žádný zákonný podklad.
Správce daně plátci povolil individuální způsob stanovení daňové povinnosti a svým rozhodnutím mu stanovil konkrétní záznamní povinnost. Současně však nikde neuvedl, že denní evidence tržeb musí být doložena páskami z pokladny, přesto je správce daně při prováděné daňové kontrole požadoval. Požadavek na doložení denní evidence tržeb stanovil správce daně až svým rozhodnutím po provedení daňové kontroly. Striktní vyžadování výpisu z pokladen za dobu před uložením této povinnosti je dle stěžovatele ukládáním povinnosti nad rámec zákona. Při stanovení daňové povinnosti na základě pomůcek, kdy se správce daně snažil stanovit marži žalobce, došlo k zásadním omylům, neboť správce daně k sobě přiřazoval konkrétní položky nakoupené a zcela rozdílné položky prodávané. Správce daně v daňovém řízení neprokázal skutečnosti, které by zpochybnily věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost vedení účetnictví.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Při projednávání předmětného návrhu vyšel Ústavní soud především ze skutečnosti, že Nejvyšší správní soud, který přezkoumával předchozí rozhodnutí orgánů státní moci, považoval za předmět řízení pouze to rozhodnutí správního orgánu, jímž došlo k zamítnutí odvolání stěžovatele do dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty. Z takto věcně vymezeného úhlu pohledu pak považoval jmenovaný soud za podstatné pouze dvě námitky stěžovatele, s nimiž se ve svém odůvodnění logicky a věrohodně vypořádal. Námitky přednesené stěžovatelem v této ústavní stížnosti tak nebyly předmětem hodnocení Nejvyššího správního soudu, resp. s těmi co byly, se jmenovaný soud vypořádal ústavně konformním způsobem. Poukázal-li stěžovatel výslovně na nezákonné důvody použití pomůcek pro stanovení daňové povinnosti, je z ustanovení §11 zákona o dani z přidané hodnoty zřejmé, že zákonodárce zde neprovádí výčet toho, co všechno by měly daňové subjekty evidovat, ale za podstatný je považován výsledek, tzn. že evidence musí být vedena takovým způsobem, aby mohla sloužit jako podklad pro podání daňového přiznání. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že plátci daně nebyla ta která evidenční povinnost výslovně stanovena rozhodnutím správce daně, ještě neznamená, že tato evidence nemusí být vedena. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku také uvedl příkladný výčet nedostatků ve vedení evidence, jež je nezbytná k podání daňového přiznání daně z přidané hodnoty a z ústavněprávního hlediska mu není čeho vytknout.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu