ECLI:CZ:US:2009:4.US.2354.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2354/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti K. H., zastoupeného JUDr. Karlem Maláskou, advokátem, AK se sídlem Hornická 901, 666 03 Tišnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2009 čj. 21 Cdo 2759/2008-116, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2007 čj. 12 Co 436/2007-97 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 4. 2007 čj. 3 C 269/2005-76 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2009 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 300 176,- Kč s příslušenstvím.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 3 C 269/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti G. N., podnikateli s obchodním jménem N. G. - NEZ Úherce 24, domáhal zaplacení žalované částky z titulu náhrady mzdy za období od 1. 7. 2002 do 8. 7. 2003. Stěžovatel tvrdil, že byl u žalovaného zaměstnán, avšak v označeném období nemohl pracovat pro překážky v práci na straně zaměstnavatele. Okresní soud Plzeň-sever po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 53 359,60 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve věci samé potvrdil (výrok I.), povinnost stěžovatele k náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně změnil a snížil ji na částku 44 637,- Kč (výrok II.) a zavázal stěžovatele nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 52 252,- Kč (výrok III.). Podle obecných soudů stěžovatel neměl nárok na náhradu mzdy, neboť v uvedeném období překážka na straně zaměstnavatele neexistovala, stěžovatel se o návrat do práce po skončení své pracovní neschopnosti nezajímal, vykazoval absenci a zaměstnavatel ani neměl možnost ho převést na jinou práci a zaměstnat.
Rozsudky okresního a krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu zastavil, dovolání proti rozsudku soudu krajského soudu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odmítnutí dovolání Nejvyšší soud odůvodnil jeho nepřípustností.
V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil výpovědi žalovaného a svědků a označil je za rozporné s dalšími provedenými důkazy, resp. důkazy, které ač stěžovatelem navrženy, soud řádně neprovedl a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi nevypořádal. Skutková zjištění okresního soudu stěžovatel považoval za nesprávná a nedostatečná a napadené rozsudky za nepřezkoumatelné. Za porušení principu rovnosti účastníků řízení stěžovatel označil situaci, kdy krajský soud odmítl provést některé důkazy soudu prvého stupně dosud nepředložené s odkazem na koncentraci řízení. S ohledem na tyto skutečnosti, jakož i s poukazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu v ústavní stížnosti konkrétně citovanou, stěžovatel uvedl, že se nemůže ztotožnit ani se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, vždy zkoumá její formální náležitosti a podmínky její projednatelnosti. V daném případě konstatoval, že ústavní stížností se lze co do opodstatněnosti zabývat pouze v části napadající usnesení Nejvyššího soudu. Po přezkoumání tohoto usnesení z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu musí být odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obecně formulovaného nesouhlasu stěžovatele s usnesením Nejvyššího soudu lze mít za to, že stěžovatel dovozuje zásah do svých ústavně zaručených práv z toho, že dovolací soud dovolání odmítl a věcí se meritorně nezabýval. Ústavní soud však ověřil, že dovolací soud se podmínkami přípustnosti dovolání zabýval a ve svém rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnil, proč dovolání neshledal přípustným. Ve vztahu k rozsudku soudu prvého stupně tak učinil v souladu s ustanovením §236 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, a proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvého stupně zastavil. Dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně ve věci samé neshledal přípustným, neboť v případě potvrzujícího výroku nešlo o skrytou diformitu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uplatněné dovolací námitky (hodnocené podle jejich obsahu jako dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) nemohly založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání do náhradově nákladových výroků rozsudku soudu druhého stupně pak občanský soudní řád vůbec neumožňuje.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 téhož ustanovení (ve znění účinném do 30. 6. 2009) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel relevantní argumentaci schopnou založit úvahu dovolacího soudu o přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení nepředložil. Z dovolání založeného ve spisu Okresního soudu Plzeň-sever (č.l. 100 - 101) je zřejmé, že kritizoval výpovědi žalovaného (srov. "žalobce ... podává dovolání zejména s ohledem na křivou výpověď žalovaného a jeho svědků. Podstata křivé výpovědi ...spočívá v tom, že od počátku podání první žaloby mění [žalovaný] podle potřeby výpověď..."), porovnával vyjádření žalovaného k žalobám v dřívějších řízeních vedených pod sp. zn. 3 C 77/2002 a sp. zn. 3 C 109/2003 s vyjádřením k žalobě v nyní projednávané věci a poukázal na vzájemné rozpory mezi nimi, negativně rovněž hodnotil výpovědi svědků, které označil za nevěrohodné.
Ústavní soud připomíná, že možnost napadnout dovoláním rozhodnutí soudu druhého stupně, předstoupit před "soud třetí instance" a dosáhnout jeho rozhodnutí ve věci je vyhrazeno pouze některým, v občanském soudním řádu přesně vymezeným, případům, mezi něž však stěžovatelova věc nespadala. Pokud stěžovatel hodlal zpochybnit provedené dokazování a tím i skutková zjištění obecných soudů, nemohl tak činit prostřednictvím dovolání. Dovolací soud s ohledem na podmínky přípustnosti dovolání s fakticky uplatněným dovolacím důvodem [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 3 o. s. ř. a contrario] v jeho věci ani žádná skutková zjištění činit nemohl.
Za dané situace nebyl dán prostor pro zjištění, že proces před dovolacím soudem byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatele, a proto Ústavní soud ústavní stížnost napadající usnesení Nejvyššího soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavním soudem verifikovaný právní závěr dovolacího soudu o tom, že stěžovatelovo dovolání bylo nepřípustné, neboť je nebylo možno podřadit pod žádné z ustanovení o. s. ř., jež zakládají přípustnost dovolání, byl významný pro posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever a pro závěr, že v této části nutno ústavní stížnost odmítnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní způsob zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti a míří především na tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížností proti rozhodnutí odvolacího soudu však platí jen v případě, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je odmítl z jiných důvodů, např. pro opožděnost, pro vady nebo - jako ve stěžovatelově případě - pro jeho zjevnou (zákonnou) nepřípustnost, je třeba mít za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu již uplynula (srov. i usnesení sp. zn. IV.ÚS 45/04, Sb. n. u., sv. 33, str. 523, usnesení sp. zn. III.ÚS 10/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, podání mimořádných opravných prostředků nelze vnímat jako automatický filtr, kterým stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti nutně a vždy projít. Diferenciačním kritériem při posouzení jejich čerpání je spíše skutečnost, zda podání příslušného prostředku je v procesní dispozici stěžovatele a zda jeho podáním dochází k zahájení příslušného právního řízení, ve kterém stěžovatel může účelně hájit svá ústavně zaručená práva (srov. Filip J., Holländer P., Šimíček V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2007, str. 504 a násl.).
Ústavní soud připomíná obecně platnou zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), která vyžaduje od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatele nelze nutit k podání dovolání, jehož přípustnost je založena na úvaze dovolacího soudu (tzv. nenárokové dovolání), jestliže se však rozhodne vykročit touto cestou, musí svou věc dovést až do stádia, kdy Nejvyšší soud bude moci zkoumat, zda je přípustnost dovolání dána či nikoliv. V případě negativního shledání má pak stěžovatel zachovánu lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Pokud stěžovatel dovolací řízení zahájí, avšak svým postupem či zaměřením své argumentace ani neumožní, aby se Nejvyšší soud otázkou existence zásadního právního významu vůbec mohl zabývat a usuzovat o ní, není ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu aplikovatelné a lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplyne šedesátým dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
V projednávaném případě byl rozsudek Krajského soudu v Plzni doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 3. 1. 2008 a lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 3. 3. 2008. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni a Okresnímu soudu Plzeň-sever podanou až dne 7. 9. 2009 tak bylo třeba odmítnout jako opožděně podanou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu