ECLI:CZ:US:2009:4.US.2359.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2359/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti, kterou podalo město Mirošov, se sídlem nám. Míru 53, 338 43 Mirošov, zastoupené JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Houškova 30, 326 00 Plzeň, proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 3. dubna 2009 č. j. 6 P 33/2007-198 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2009 č. j. 13 Co 310/2009-203, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. září 2009, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva obsaženého v čl. 2 odst. 3 a v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") spis. zn. 6 P 33/2007 Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením ze dne 3. dubna 2009 č. j. 6 P 33/2007-198 rozhodl tak, že I. K., který vykonával funkci opatrovníka občana zbaveného způsobilosti k právním úkonům Š. K., se zprošťuje funkce (výrok I.) a opatrovníkem Š. K. se stanovuje stěžovatel (výrok II.). Důvodem bylo zjištění soudu (§192 odst. 1 o. s. ř.), že I. K. řádně svoji funkci neplní. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že z napadeného rozhodnutí není patrné, zda soud konal nějaké úkony ke zjištění jiné vhodné osoby z okolí Š. K., jejíž ustanovení by mělo ve smyslu §27 odst. 3 občanského zákoníku před ustanovením tzv. veřejného opatrovníka nepochybně přednost. Další důvody odvolání spočívaly v námitce personální a finanční náročnosti výkonu funkce hmotně právního opatrovníka a v nepřibrání stěžovatele jako účastníka do řízení podle ustanovení §94 o. s. ř.
Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. května 2009 č. j. 13 Co 310/2009-203 usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Krajský soud konstatoval, že matka Š. K. již zemřela, jeho bratr I. K. funkci opatrovníka nevykonával na odpovídající úrovni a nezajišťoval řádně jeho zájmy. Proto za situace, kdy se soudu nepodařilo najít osobu, která by předpoklady pro ustanovení opatrovníkem splňovala, nezbylo, než opatrovníkem ustanovit orgán místní správy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na závěry, ke kterým Ústavní soud dospěl v usnesení ze dne 10. července 2007 spis. zn. II. ÚS 995/07 (dále jen "usnesení spis. zn. II. ÚS 995/07") ve věci obdobné ústavní stížnosti, kterou stěžovatel k Ústavnímu soudu podal v roce 2007 a která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Za stěžejní otázku stěžovatel považuje skutečnost, že povinnost k poskytnutí ochrany lidské důstojnosti osob zbavených způsobilosti k právním úkonům, patří státu. Ze závěrů uvedených v usnesení spis. zn. II. ÚS 995/07 plyne, že "... při ustanovení obce jako tzv. veřejného opatrovníka se jedná o výkon přenesené působnosti obce a s tím související náklady na materiální a personální zajištění výkonu funkce opatrovníka je povinen zajišťovat stát. Pokud by pak nebylo možné dospět k tomuto ústavně konformnímu výkladu §27 odst. 3 občanského zákoníku, byl by Ústavní soud nucen ze shora uvedených důvodů toto ustanovení pro jeho neústavnost zrušit." Stěžovatel ve světle uvedeného vyvinul maximální úsilí k tomu, aby stát dostál své povinnosti a hradil obci náklady na materiální a personální zajištění výkonu funkce opatrovníka. S odkazem na citované rozhodnutí oslovil s žádostí o pomoc postupně všechny instituce, o kterých se domníval, nebo dostal informaci o tom, že jsou k vyřízení záležitosti kompetentní. Jediným výsledkem byl odkaz na řešení obsažené v připravovaném občanském zákoníku. Náklady, které stěžovatel vynakládá na zabezpečení výkonu funkce opatrovníka, jsou podle jeho tvrzení značné a přestože v odvolání proti usnesení krajského soudu argumentoval mimo jiné i tím, že při ustanovování veřejných opatrovníků není naplňován výklad ustanovení §27 odst. 3 občanského zákoníku učiněný Ústavním soudem, krajský soud se s touto argumentací nevypořádal. Stěžovatel má za to, že vyvinul maximální úsilí k tomu, aby se domohl od státu plnění povinnosti hradit obci vynakládané náklady na materiální a personální zajištění výkonu funkce veřejného opatrovníka, avšak zcela bezvýsledně. Nelze tedy dospět k ústavně konformnímu výkladu ustanovení §27 odst. 3 občanského zákoníku tak, jak byl uveden v usnesení spis. zn. II. ÚS 995/07 a je na místě toto ustanovení zrušit pro jeho neústavnost.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů a jeho nesouhlas s výkladem aplikovaného ustanovení §27 odst. 3 občanského zákoníku. Stěžovatel přitom zcela pomíjí, že ustanovení tzv. veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas, neboť se nutnost převzetí takové povinnosti opírá o zákonné ustanovení (§27 odst. 3 občanského zákoníku).
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí podrobně zabývaly, předpoklady stanovené §27 odst. 3 občanského zákoníku zkoumaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. V jejich závěrech, které se opírají o konstantní judikaturu, jakož ani v jejich procesním postupu, neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Ve stěžovatelem přiložených přílohách, a to jednak ve sdělení ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Pospíšila ze dne 4. července 2008 je uvedeno, že: "... dle připravovaného občanského zákoníku bude výkon opatrovnictví výkonem přenesené působnosti obce a s tím souvisí otázka získání odpovídajícího množství finančních státních prostředků na krytí této činnosti". Ve sdělení náměstka ministra vnitra Mgr. Zdeňka Zajíčka ze dne 16. července 2008 se pak uvádí, že: "... v rámci řešení celé problematiky proběhla jednání s legislativně právní sekcí Ministerstva spravedlnosti a se zástupci Ministerstva financí. Výsledkem této kooperace bylo zjištění, že jednotná interpretace ustanovení §27 odst. 3 občanského zákoníku v tom smyslu, že jde o výkon přenesené působnosti, není bez změny znění tohoto ustanovení možná. Je vyžadováno, aby za účelem jednoznačného výkladu a možnosti financování ze státního rozpočtu bylo v zákoně uvedeno, že jde o výkon přenesené působnosti. Rozhodně je i naším zájmem napomoci k všeobecně přijímanému ústavně konformnímu výkladu ustanovení týkajícího se veřejného opatrovnictví a zajistit tak financování jeho výkonu". Z označených sdělení zcela evidentně plyne, že ani jedno z uvedených ministerstev nezpochybňuje výklad ustanovení §27 odst. 3 občanského zákoníku, učiněný Ústavním soudem v usnesení spis. zn. II. ÚS 995/07. Naopak, dotčené orgány jsou si vědomy celé problematiky, která vyžaduje, aby byla do budoucna řešena.
Ústavní soud proto nemá důvod měnit své stanovisko vyjádřené v usnesení spis. zn. II. ÚS 995/07, ani stanovisko vyjádřené v nálezu ze dne 5. února 2003 spis. zn. Pl. ÚS 34/02 (publ. ve Sbírce zákonů pod č. 53/2003 Sb.), dle něhož podrobnější legislativní úprava financování výkonu státní správy územními samosprávnými celky se jeví žádoucí. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti dovozuje, že pokud se mu nepodařilo oslovením příslušných orgánů dosáhnout konkrétního úspěchu, je ustanovení §27 odst. 3 občanského zákoníku protiústavní a na místě je jeho zrušení. Pravomoc Ústavního soudu je však dána čl. 87 Ústavy a v jeho rámci zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil (kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 44/03, http://nalus.usoud.cz): "... že zásada ústavně konformního výkladu zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, resp. jiného právního předpisu má přednost před jeho zrušením a že je povinností všech orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo se zřetelem na požadavek ochrany základních práv a svobod. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba v každém případě použít pouze takový výklad, který respektuje ústavní principy (je-li takový výklad možný), a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve tehdy, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla ústavnost porušena (princip minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci)." Je nepochybné, že současná právní úprava úhrady výkonu přenesené působnosti ze státního rozpočtu nezajišťuje obcím návratnost všech nákladů vynaložených v souvislosti s touto činností, avšak tato skutečnost bez dalšího neznamená, že by obecné soudy interpretovaly ustanovení §27 odst. 3 občanského zákoníku v rozporu s ústavně zaručenými základními právy stěžovatele.
V posuzované věci nelze než uzavřít, že stěžovatelem vznesené námitky nedosahují ústavněprávní roviny. Závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost nepovažoval Ústavní soud za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady plné moci, spočívající v absenci výslovného uvedení, že je udělena pro zastupování stěžovatele před Ústavním soudem (§31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
K návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení §27 odst. 3 občanského zákoníku je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu