ECLI:CZ:US:2009:4.US.2398.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2398/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. V. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Nad tratí 13/387, Praha 6, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 54/2009-41 ze dne 10. 6. 2009 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 4 Cad 3/2008-13 ze dne 18. 7. 2008 a o návrhu na zrušení nařízení vlády č. 256/2007, o zvýšení důchodů v roce 2008, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 9. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a současně i nařízení vlády č. 256/2007, o zvýšení důchodů v roce 2008 (dále jen "nařízení vlády č. 256/2007 Sb.").
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 54/2009-41 ze dne 10. 6. 2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") oznámení České správy sociálního zabezpečení (dále jen "vedlejší účastnice") ze dne 21. 12. 2007 č. 460 523 002, v němž mu tato sdělila, že mu bude od lednové splátky 2008 dle nařízení vlády č. 256/2007 Sb. upraven vyplácený důvod tak, že starobní důchod bude navýšen o 3% na částku 1 677 Kč měsíčně a základní výměra bude zvýšena o 130 Kč na 1 700 Kč měsíčně. Městský soud žalobu stěžovatele usnesením č. j. 4 Cad 3/2008-13 ze dne 18. 7. 2008 odmítl, když dospěl k závěru, že oznámení o výplatě důchodu není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), nýbrž toliko sdělením, jak bylo postupováno v intencích nařízení vlády č. 256/2007 Sb. Předmětné oznámení mělo dle názoru městského soudu toliko informační charakter, žádná dávka důchodového pojištění jím nebyla přiznána ani měněna; k úpravě důchodu by došlo i v případě, že by oznámení nebylo stěžovateli zasláno. S názorem, že oznámení o výplatě důchodu není samo o sobě přezkoumatelné ve správním soudnictví, se ztotožnil i Nejvyšší správní soud a rozsudkem č. j. 6 Ads 54/2009-41 ze dne 10. 6. 2009 zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti usnesení městského soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že právní názor prezentovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí není správný. Již v řízení před městským a Nejvyšším správním soudem stěžovatel tvrdil, že oznámení vedlejší účastnice je třeba považovat za rozhodnutí, jež podléhá soudnímu přezkumu, neboť jsou jím měněna a závazně určována práva a povinnosti stěžovatele. Nadto se dle stěžovatele jednalo o rozhodnutí diskriminační, resp. o rozhodnutí založené na právním předpisu majícím diskriminační povahu a jsoucím v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 30 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti rozvedl obtíže, které mu působí nízká výše jeho důchodu, přičemž poukazoval především na nedostupnost byť jen základní lékařské péče. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla, s výjimkou uvedenou níže, přípustná a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří součást soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí současně došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Napadená rozhodnutí vycházela z právního názoru o nemožnosti přezkumu oznámení vedlejší účastnice o výplatě důchodu cestou žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle §65 a násl. soudního řádu správního. Nutno konstatovat, že ve vztahu k této problematice stěžovatel uvedl toliko jediný argument, a to že oznámením jsou měněna a závazně určována jeho práva a povinnosti, aniž by však toto tvrzení jakkoliv blíže rozvedl a vyvrátil či alespoň zpochybnil argumenty, uváděné obecnými soudy. Ústavní soud přitom shledal, že obecné soudy svůj právní názor na předmětnou otázku řádně, logicky a srozumitelně zdůvodnily, přičemž jimi provedená interpretace relevantních ustanovení soudního řádu správního a zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 582/1991 Sb."), nevybočila z mezí ústavnosti a neměla tedy za následek dotčení stěžovatele v některém z jeho ústavně zaručených práv. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo, vzhledem k jeho specifickému postavení mimo rámec soustavy obecných soudů, závěry obsažené v napadených rozhodnutích jakkoliv přehodnocovat.
Jelikož předmětem řízení před obecnými soudy byla toliko otázka, zda je možno přezkoumat oznámení o výplatě důchodu cestou správní žaloby, tzn. obecné soudy nezkoumaly meritorně námitky stěžovatele směřující do výše dávky a jejího, dle názoru stěžovatele, diskriminačního charakteru, nemohl se těmito tvrzeními zabývat ani Ústavní soud, neboť předmět řízení o ústavní stížnosti je v tomto ohledu limitován otázkami věcně projednávanými v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud podotýká, že měl-li stěžovatel v úmyslu docílit přezkumu výše svého důchodu uvedené v oznámení, mohl postupovat, jak již správně konstatoval městský soud, způsobem předvídaným v ustanovení §86 odst. 2 a §88 zákona č. 582/1991 Sb. Dle §86 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. platí, že se nevydává písemné rozhodnutí, jde-li o hromadné zvyšování vyplácených dávek důchodového pojištění; v těchto případech obdrží osoby, jichž se zvýšení týká, písemné oznámení o zvýšení těchto dávek. Dle §88 téhož zákona lze proti postupu uvedenému v §86 odst. 2 uplatnit do 60 dnů po splátce dávky důchodového pojištění, od které byla provedena změna její výše, námitky, a to u České správy sociálního zabezpečení, která následně vydá do 30 dnů ode dne, kdy jí námitky došly, rozhodnutí o úpravě dávky důchodového pojištění provedené podle §86 odst. 2. Jestliže stěžovatel takto nepostupoval a brojil přímo proti samotnému oznámení o výplatě důchodu ze dne 21. 12. 2007, č. 460 523 002, nezbylo Ústavnímu soudu než považovat v této části ústavní stížnost za nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 téhož předpisu. Návrh na zrušení nařízení vlády č. 256/2007 Sb. Ústavní soud odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou dle §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť podmínkou pro podání návrhu na zrušení právního předpisu dle §74 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Uvedený právní předpis sice stanovil výši důchodu stěžovatele, tato však nebyla, jak již bylo uvedeno výše, předmětem řízení před obecnými soudy. Tím byla toliko otázka přípustnosti správní žaloby.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu