ECLI:CZ:US:2009:4.US.242.09.1
sp. zn. IV. ÚS 242/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ul. 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. října 2008 č. j. 13 Co 478/2008-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. února 2009 a doplněnou podáním ze dne 6. března 2009, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. října 2008 č. j. 13 Co 478/2008-53 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 19 C 98/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 18. března 2008 u Okresního soudu Plzeň-město domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb".), náhrady škody ve výši 9 252,- Kč s přísl., která mu dle jeho tvrzení vznikla zaplacením odměny obhájci za právní služby poskytnuté v souvislosti se zastupováním stěžovatele v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 51/2004, ve kterém byl stěžovatel rozsudkem ze dne 26. srpna 2008 zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 6. června 2008 č. j. 19 C 98/2008-33 žalobě vyhověl. Na základě odvolání podaného žalovanou, Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že zákonné podmínky vymezené ustanovením §8 zákona č. 82/1998 Sb. pro přiznání nároku na náhradu škody stěžovateli neshledal, neboť stěžovatel nesplnil podmínku podle §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., tj. vyčerpání řádných opravných prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Odvolací soud totiž nepovažoval tvrzení stěžovatele na jeho obranu k prominutí podmínky vyčerpání řádného opravného prostředku za důvody hodné zvláštního zřetele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a tvrdil, že interpretace aplikovaného ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb. je formalistická. Odvolací soud podle názoru stěžovatele opominul princip objektivní odpovědnosti a nezohlednil skutečnost, že stěžovatel v žádném případě nevyvolal příčinu k samotnému zahájení trestního stíhání. Stěžovatel rovněž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. června 2007 sp. zn. 15 Co 249/2007, který se podle názoru stěžovatele zabýval totožnou problematikou při nesplnění podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků proti nezákonnému rozhodnutí a kterým bylo žalobě vyhověno.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěl Krajský soud v Plzni. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud za situace, kdy ve věci není dovolání přípustné [§237 odst. 2 písm.a) o. s. ř.], podrobí rozhodnutí odvolacího soudu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soud se návrhem stěžovatele na zaplacení náhrady škody řádně zabýval, podrobně rozvedl, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění a odvolací soud v posuzované věci dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí (§157 o. s. ř.). Jestliže obecný soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky vzniku nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., pak v těchto závěrech nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkový zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které odvolací soud vyvodil z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se stěžovatelem citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 4. června 2007 sp. zn. 15 Co 249/2007, neboť závěry obecných soudů musí být důkazně dostatečně podloženy s ohledem na konkrétní podmínky toho kterého případu. Právní názor, který odvolací soud zaujal v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy) v projednávané věci, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu, a právní závěry soudem učiněné jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
K namítanému porušení čl. 90 Ústavy, který obecně soudům ukládá povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citované ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů a vázanost soudce zákonem, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Pro uvedené shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu