ECLI:CZ:US:2009:4.US.2507.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2507/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S. H., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Sokolská 60, směřující proti rozhodnutí Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR ze dne 5. srpna 2008, č.j. 219/19/2008-50/005, ve spojení s návrhem na zrušení poslední věty ustanovení §8 odst. 3 vyhlášky č. 345/1999 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený, se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8. října 2008, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo podle kterého jen soud rozhodnutí o vině a trestu, dále práva na presumpci neviny, práva na obhajobu, práva na odepření výpovědi a trestání dle platného zákona, vše zakotveno v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále mělo dojít k porušení práva na zákaz mučení a podrobení krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestu zaručeného v čl. 7 odst. 2 Listiny a v čl. 3 Úmluvy, jakož i práva podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá zaručené v čl. 2 odst. 3 Listiny
Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody byl v rámci věznice přemístěn do bloku E, tj. do oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením, kam jsou umisťováni vězni na základě rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby na návrh ředitele věznice. K umístění předali stěžovateli pracovníci věznice jakési sdělení, jehož obsahu nerozuměl, neboť jeho rodným jazykem je arménština a česky číst neumí.
Stěžovatel má za to, že rozhodnutím o umístění do bloku E bylo postupováno v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť každý má právo aby jeho věc byla rozhodnuta nezávislým a nestranným soudem. Pokud tedy soud rozhodl o trestu stěžovatele, a v souvislosti s tím i o umístění do jistého typu věznice, není možné, aby rozhodováním jiných orgánů než soudů byly tyto podmínky měněny. Mimo přeřazování odsouzeného do jiného typu věznice, na základě rozhodnutí soudu (§39b trestního zákona), existuje možnost uložení kázeňského trestu dle ustanovení §46 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu").
V jeho případě však krátkodobou výjimku z trestu změnila Vězeňská služba na dlouhodobou. Takový postup však nemá oporu v zákoně. Vězeňská služba tedy zneužila svého postavení a nepřípustným způsobem ztížila výkon trestu stěžovatele.
Stěžovatel dále uvedl, že si je vědom, že ne každý kázeňský delikt dosahuje intenzity, aby k němu bylo přistupováno dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale i při výkonu trestu může nastat situace, kdy je tento článek dotčen (Campell a Fell proti Spojenému království). V projednávaném případě stěžovatel uvedl, že mu nejsou známy důvody pro přeřazení do bloku E. Domnívá se že důvody jsou spatřovány v poslední větě §8 odst. 3 vyhlášky č. 345/1999 Sb., o výkonu trestu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o výkonu trestu"), jehož naplnění stěžovatel odmítá.
Výkonem trestu v bloku E věznice pak došlo k porušení čl. 7 odst. 2 Listiny, a čl. 3 Úmluvy, neboť zde byl vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení a trestu. Omezení stěžovatele v bloku E je rozsáhlejší než jak by odpovídalo typu věznice, kdy stěžovatel je například omezen ve vycházkách v rozsahu pouze jedné hodiny (namísto standardních 2) a to v prostoru přibližně 3 x 3 metry za přítomnosti dalších dvou vězňů, bez možnosti (standardního režimu) hrát s ostatními odsouzenými různé sportovní hry. S tím souvisí i možnost mytí ve sprše v rozsahu pouze 2 x týdně.
V důsledku umístění do bloku E došlo u stěžovatele k mozkové příhodě, která se zatím obešla bez následků, avšak bez možnosti vyloučit fatální dopad.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Vězeňské služby zrušil.
Závěrem stěžovatel uvedl, že si je vědom účelu oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením, pro izolaci zvláště nebezpečných vězňů s přísnějším režimem, který je však stanoven bez zákonného zmocnění. I samo zařazení do §8 odst. 3 vyhlášky o výkonu trestu, které jinak pojednává o nástupních odděleních, je nesystémové a je překážkou předvídatelnosti právní normy. Státní moc je zde uplatňována v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny a jedná se o zjevnou libovůli. Proto navrhl zrušit poslední větu ustanovení §8 odst. 3 vyhlášky o výkonu trestu.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření, které za Vězeňskou službu ČR podal ředitel Věznice Valdice. Ten uvedl, že stěžovatel byl, na základě jeho návrhu ze dne 30. července 2008, č.j. 4/58/2008-22/Prev/11, umístěn do oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením rozhodnutím námětka generálního ředitele Vězeňské služby ČR pro bezpečnost a výkon služby, ze dne 5. srpna 2008, č.j. 219/19/2008-50/005, doručeným stěžovateli dne 6. srpna 2008. Dále k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel plynně hovoří česky, nikdy nepožadoval tlumočníka, z vězeňské knihovny si půjčuje knihy psané česky i rusky, dopisy z vězení a objednávky věcí ve věznici píše rukou česky. Z uvedeného výčtu tedy lze odvodit znalost psaného českého jazyka. K zacházení se stěžovatelem na jmenovaném oddělení pak ředitel věznice uvedl, že výkon trestu odnětí svobody probíhá za podmínek stanovených v zákoně o výkonu trestu. K tvrzení stěžovatele o "neomezené samovazbě" uvedl druh a rozsah aktivit, jimž se stěžovatel ve vězení věnuje, a jeho zapojení do aktivit.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisového materiálu Věznice Valdice vedeném ke stěžovateli a týkajícím se projednávané věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Z obsahu dokumentace doručené Ústavnímu soudu, jejíž součástí je i napadené rozhodnutí, se podává, že toto mu bylo doručeno dne 6. srpna 2008, kdy stěžovatel jeho převzetí písemně potvrdil. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel zařazen do oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením od 6. srpna 2008 do 5. srpna 2009. Stěžovatel nevyužil možnosti podat proti tomuto rozhodnutí stížnost ve lhůtě tří dnů od doručení rozhodnutí. Jak však z přiložených dokladů vyplynulo, stěžovatel podal stížnost teprve dne 21. září 2008. K této stížnosti byl stěžovatel vyrozuměn sdělením Vrchního státního rady ze dne 23. října 2008, zn. 14/150/2008-50/335, v němž byl informován o nevyužití opravného prostředku. Současně byl poučen o možnosti využití právních prostředků podle §26 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Z následného je patrné, že stěžovatel využil této možnosti podáním ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci. Podmínkou pro podání ústavní stížnosti je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak.
V projednávané věci nastala právě tato situace, neboť stěžovateli příslušel opravný prostředek, o němž byl informován, avšak jej nevyužil. Tuto okolnost zjevně nezhojilo ani pozdější podání stížnosti a nemůže je zhojit ani podání ústavní stížnosti.
Současně s návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí podal stěžovatel i návrh na zrušení poslední věty ustanovení §8 odst. 3 vyhlášky o výkonu trestu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li u návrhu podaného podle ustanovení §64 zákona o Ústavním soudu důvody k odmítnutí dle ustanovení §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V projednávané věci nastala tato zákonem předvídaná okolnost, a proto senátu Ústavního soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu