ECLI:CZ:US:2009:4.US.2510.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2510/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky A. H., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, Symfonická 1496/9, Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 7. 2009 č.j. 21 C 86/2009-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 9. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladné. Stěžovatelka se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí obvodního soudu, neboť má zato, že tímto rozhodnutím byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obvodní soud pro Prahu 5 citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení 1.900,- Kč (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalované (České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí) náhradu nákladů řízení (výrok II), když dovodil, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi jí údajně způsobenou nemajetkovou újmou a nesprávným úředním postupem České správy sociálního zabezpečení, zatíženým průtahy v řízení. Obvodní soud pro Prahu 5 s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06 uzavřel, že i při domáhání se přiměřeného zadostiučinění je třeba právě popsanou příčinnou souvislost prokázat.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi - které si je stěžovatelka evidentně vědoma - dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku stanovenou ustanovením §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, usnesení č. 43, str. 421). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.
Pokud stěžovatelka ve stížnosti odkazuje na jiná rozhodnutí obecných soudů, pak Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval jejich judikaturu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002) - nadto se Ústavní soud domnívá, že odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 712/06 ze dne 27. 9. 2007 učiněný Obvodním soudem pro Prahu 5 je v právě projednávané věci zcela případný.
Odkazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09, pak tento na právě projednávanou věc nedopadá - tento nález se týkal přiznávání náhrady nákladů stěžovateli - žalobci v případě, že jím navrhované přiměřené zadostiučinění mu bylo přiznáno rozhodnutím soudu, nikoli ovšem v jím požadované výši.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu