ECLI:CZ:US:2009:4.US.2527.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2527/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. M. J. a 2) L. J., zastoupených JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2009 č. j. 28 Co 317/2009-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. září 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2009 č. j. 28 Co 317/2009-180 (dále jen "napadené rozhodnutí") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a pro porušení čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že žalobce Nové bydlení Nymburk, družstvo (dále jen jako "žalobce"), se žalobou domáhalo po stěžovatelích zaplacení 10 000,- Kč s přísl. jako kupní ceny pozemků převedených do vlastnictví stěžovatelů v souvislosti s převodem bytové jednotky. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 30. ledna 2009 č. j. 7 C 16/2008-111 žalobu zamítl. Soud prvního stupně sice uznal, že závazek k zaplacení kupní ceny se stal splatným dne 2. června 2005, nárok na zaplacení kupní ceny ale žalobci nepřiznal z důvodu jeho zániku započtením dřívější vzájemné pohledávky stěžovatelů z titulu smluvní pokuty podle §580 občanského zákoníku. Na základě podaného odvolání žalobce, který v odvolání vznesl námitku absolutní neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní ze dne 27. listopadu 2002 (dále jen "Smlouva"), Krajský soud v Praze (dále jen jako "krajský soud") napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobě vyhověl. Krajský soud zjistil, že Smlouva neobsahuje náležitosti uvedené v §6 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, a že v době jejího uzavírání ještě nedošlo k prohlášení vlastníka budovy (k němu došlo až dne 18. srpna 2003), které je nezbytným předpokladem určitosti předmětu smlouvy o budoucí smlouvě kupní, týkající se prodeje bytové jednotky. Krajský soud proto dovodil, že je třeba Smlouvu pro neurčitost vymezení předmětu budoucí smlouvy považovat za smlouvu absolutně neplatnou podle §37 odst. 1 občanského zákoníku. Neplatným tak je i ujednání o smluvní pokutě a nelze tedy závazek žalobce z neplatné smlouvy započíst proti jeho pohledávce z titulu kupní ceny za stěžovateli.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovali průběh provedeného soudního řízení a namítali, že krajský soud svévolným výkladem §5 a §6 zákona o vlastnictví bytů rozšířil zákonné požadavky obligatorních náležitostí smlouvy o převodu bytové jednotky i na Smlouvu a prohlásil ji v důsledku této nesprávné úvahy za absolutně neplatnou. Stěžovatelé mají za to, že krajský soud porušil i zásadu rovného postavení účastníků řízení, a to zejména až příliš benevolentním přístupem k nedostatkům v procesní subjektivitě odvolatele, opakovaným "zmatkům" v právním zastoupení odvolatele a dodatečným rozšířením jeho odvolacích důvodů.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelů s rozhodovacími důvody krajského soudu a jejich nesouhlas s výkladem a aplikovaných ustanovení občanského zákoníku, o. s. ř. a zákona o vlastnictví bytů. Stěžovatelé očekávají že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu za situace, kdy dovolání není proti napadenému rozhodnutí přípustné [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se celou věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je logické, srozumitelné, argumentačně přesvědčivé a v závěrech krajského soudu, které se opírají o konstantní judikaturu, jakož ani v jeho procesním postupu, neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Závěry ve věci rozhodujícího soudu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu